Můj e-mail pro případné otázky: dominikamikulska@seznam.cz
Č. účtu pro případný finanční příspěvek za mou tvorbu: 1360931022/3030

Duben 2014

Celeste Buckingham - superstár

30. dubna 2014 v 20:24 | Dominika |  Songy a videa
Tohleto videiko sem chci dát už nějakou tu dobu, ale pořád jsem na to zapomínala, protože bylo na práci jiných důležiťejších věcí...

Dávám ho sem proto, jelikož si myslím, že je to výborný důkaz toho, jak jsou něčí názory zcela zcestné a v podstatě úplně k ničemu. Lidi, přestaňte si konečně brát všechny ty narážky, připomínky a komentáře na svůj účet osobně a vážně. Názor druhého člověka pro vás nemusí mít žádnou cenu, pokud mu jí vy sami nedáte!

Vidíte, že Celeste se nedala a šla svou vlastní cestou. Navíc už jen proto mám ráda Rytmuse, protože na něm vidím a hlavně z něj cítím, že na takovéto věci má čuch. On cítí, vnímá, je e-mpatický a emočně velice vyspělý člověk, který prostě ví...Jako jediný z těch všech co tam toho dne seděli. Možná i proto, že je nejmladší a takovým věcem rozumí, kdo ví...Ti ostatní by se teď mohli zastydět, když se na to podívají.

Já být jí, tak mu dneska ležím u nohou a neskutečně děkuju za to jakou mi dal možnost a šanci, protože podle mě si jí zaslouží každý. On to prostě moc dobře veděl....A já jsem za to moc ráda, protože vždycky když se na to video podívám, vleje se do mě tolik nehorázně pozitivní energie až bych radostí přímo jásala a skákala do stropu. Jelikož takhle vím, že má možnost a šanci opravdu úplně každý, pokud kolem sebe má samozřejmě ty správné lidi...

Jsem za Celeste velmi ráda a vděčná, moc jí to přeju, je skvělé, že to dotáhla až takhle daleko úplně sama svou vytrvalou pílí a neochvějností. Podle mě je to jak úžasný člověk, tak i zpěvačka!

http://www.youtube.com/watch?v=p-rboDFWNLg

Závislosti

29. dubna 2014 v 22:54 | Dominika |  Názory
Závislostí je mnoho, ale každá je znakem duševní nerovnováhy. Většina závislostí souvisí s komplexem méněcennosti. To co vám ve skutečnosti chybí, není čokoláda, alkohol, peníze, chvilkový pcit štestí a uspokojení, oblečení a tak dále, ale láska. To tohle slovíčko vězí za vším tím trápením. To tahle malá "potvůrka", která je pro život zcela nenahraditelná a nezbytná je oním problémem. To prázdota po lásce je tím hnacím motorem ku závislostem, aniž by jste si to uvědomovali, protože nejvíc se toho ukládá do podvědomí, které za vás pracuje automaticky samo.

Závislost na jídle, na alkoholu, na sexu, na tvrdých drogách, na cigaretách, na hraní her, na nakupování, na bednách, na sázení, to vše pochází z méněcennosti, kterou lidé často a bezdůvodně pociťují. Člověk, který se nemá rád si ubližuje svou závislostí, protože člověk, který se miluje by si nikdy záměrně neubližoval.

Budu psát především o závislosti na lásce od druhých, protože si myslím, že vzájemné vztahy jsou to nejdůležiťejší co nás v našem životě obklopuje a protože od ní se odvíjí i všechny další, ostatní závislosti.

Tato závislost je blízká hodně mladým lidem a rozhodně pro ně není ničím prospěšným. Fakt, že lidé a to ještě ke všemu mladí, neumněji žít sami s sebou v lásce, ale musí být závislí na lásce od druhého, protože si jí neumějí dát sami je tedy velice smutný fakt. Potom to dopadá, tak, že se ani po letech nedokážou vzpamatovat z tak běžné životní žáležitosti, jako je například rozchod. Takové lidi poznáte velice snadno. Člověk který je závislý na druhém, je ten, který by bez partnera nemohl žít. Nedokáže být sám s sebou ani den, vždy musí trávit čas s někým a svou díru na srdci či duši musí zalepit jakýmkoliv partnerem, hlavně aby nebyl sám....

Také jsou tací lidé, kteří se tak bezhlavě zamilují, že už si potom ani nedokáží představit život bez milovaného. Někteří se kvůli tomu dokonce i zabíjejí, například jako Iveta Bartošová. Přitom by stačilo tak málo, mít se rád! Potom by neopodstatněné lpění na druhém ani nevzniklo. Neopodstatněné je to tehdy, pakliže už ten člověk nežije nebo od vás odešel a vy jste se s tím nesrovnali. Tato neopodstatněnost, lpění a prázdnota po odchodu člověka jenž jste milovali vzniká z nenaplněného citu k sobě samému. Když někdo někoho opravdu miluje, dokáže mu dát volnost kdykoli si o ní člověk řekne. To je láska, ne to že si svého partnera ochočím jako zvířátko a všude ho budu tahat na vodítku nebo ho slídit, kontrolovat a sledovat. Láska je volnost, svoboda a ne spoutání a připoutání se!

Ano, když někoho moc milujete, je těžké se vyrovnat s jeho odchodem, ale věřte mi, že člověk, který se má rád takový jaký je se s tím pokaždé ať je to třeba tisícerý rozchod smíří, vyrovná, příjme to za svou skutečnost a znovu se zotaví dokonce po docela rychlé době a navrátí se k normálnímu běžnému životu se spokojeným pocitem. Taková osoba i když mnohokrát spadne, znovu vstane, otřepe se a vyrovnaně a sebevědomě jde dál, nic jí v tom nepřekáží.

Mám kamarádku, která říká, že by bez svého přítele nebyla nic a nikdo. V podstatě má pravdu, protože to čemu věříme se i stává naší skutečností, až na to, že kdyby chtěla, tak, to tak být nemusí a nepotřebovala by nikoho druhého k tomu aby jí říkal sladké řeči, kterým stejně sama nevěří. Nejlepší by bylo kdyby si je nejprve uměla říct sama a věřila jim. Potom by ji to teprve mohl říkat i někdo jiný, tak aby to mělo cenu, vůbec nějaký význam a svůj smysl, jinak je to celkem bezcenné...

Chtít se nachvíli zabavit něčím jiným abychom tolik až nevnímali realitu je v pořádku, to není závislost, ale dělat to dlouhodobě, častokrát a když se k tomu jěště přidá hlad, touha a žízeň po pocitu spokojenosti, je už malér. Jelikož lačnění po uspokojení základního pocitu, který by měl být vaší každodenní součástí a samozřejmostí není OK, protože pakliže se ten pocit nedostaví, začnete ho nahrazovat a kompenzovat něčím jiným. Jenže to něco jiné není to pravé ořechové co by být mělo. Být díky závislostem neustále, věčně či často v jiném světě, vyhnout se realitě, žít mimo ňí, utíkat od ní je zavádějící počin. Člověk, který se má rád, je rád i sám s sebou a i když má nějaké přechodné problémy, dokáže být tady a teď v té situaci, která kolem něj právě probíhá, ne tu kterou si iluzotvorně vytvořil. Dovede čelit svým problémům tváří v tvář, umí se jim postavit, naslouchat svému nitru a podívat se do sebe, nemusí před svým vnitřním hlasem plným negativních myšlenek utíkat, jelikož je dokáže ztrávit a jako sebevědomý člověk s nimi něco udělat, anebo povětšinou ani takové myšlenky vůbec nemá i když život nejde zrovna podle jeho plánů a představ. Takové osobě je prostě ve své blízkosti dobře, nemusí před sebou utíkat nikam ani do žádných závislostí...

Láska k druhému není vše, protože kdo vás zachrání když od vás přítel nebo nedej bože všichni náhodou odejdou?? No Jedině vy sami. Pak musíte vzít svou vlastní lásku, kterou cítíte k sobě a zahalit jí celé své tělo a duši. V podstatě nepotřebujete nikoho kromě sebe k tomu aby jste mohli cítit lásku, protože láska už ve vás je, z lásky jste stvoření, vy jste samotná láska. Vím, že jsem tady sama pro sebe v těch nejtežších chvílích, tak jako nikdo a tak by to mělo být, takto mě totiž nepostihne nikdy žádná závislost, nemám k ní přeci sebemenší důvod, když mám sebe, ne?Sebe ztatit nemohu. Já od sebe sama odejít nemohu a s láskou k sobě si vystačím sama.

Uvědomte si, že závislost na lásce od druhých ani žádná jiná není řešením. Někteří si dokonce lásku zaměňují s závislostí...Něco jako: "jsem na něm závislá, tolik ho miluji!" Ale tohle je KO. Pokud nemilujete sebe, nedokážete plně milovat ani nikoho jiného!A jestliže nemilujete sebe nemilujete ani děti, zvířata, květiny, lidi atd a funguje to i naopak. Pakliže nemilujete sebe, ničíte se, děláte si zle a ubližujete si v podobě všech možných závislostí, které na tomto světě vůbec existují, anebo si vymyslíte novou, svou, originální, to už je pak celkem jedno...

Když se člověk nemiluje přichází mu do života mnohem více problémů a strastí, než jsou jen závislosti...Například takový materialismus také souvisí se sebeláskou. Protože materialista se taktéž upíná na pomíjívé věci. Neupíná se sám na sebe a na svou lásku, ale na lásku k hmotným věcem, které si, ale s sebou nemůže vzít v momentě kdy umírá...A potom tady straší a pořád bloudí, protože se od těch věcí nedokáže odpoutat. Zatímco lásku k sobě samému si nosí v sobě a s tou může jít třebas i na kraj světa. Ta už mu zůstane na věky věků, nikdo mu jí nemůže vzít a vždy ho ve všem podrží, zatímco věci nikoliv...

Takže i když je spoustu závislostí, úžasné je na nich to, že mají jendo společené a to je jejich řešení. Řešení mají totiž jen jedno a to je : Milovat se, protože to je opravdové životní štěstí, které všichni celý život hledají a přitom ho mají přímo před nosem.

Smrt Ivety Bartošové

29. dubna 2014 v 21:30 | Dominika |  Názory
Proč lidé pořád svádějí velké, veřejné činy na něco co za to třebas ani vůbec nemůže? Vidí něco za něčím co s tím například nemá ani nic společného. A podle mě je to přesný případ smrti Ivety Bartošové....Bulvár a média, přesně toto téma jsem měla u maturity na češtinu a musím říct, že mi to šlo celkem dobře, na to že to byla státní:)

Našla jsem na FB jeden dost emocionální výlev v podobě statusu ohledně smrti Ivety Bartošové, že prý za její smrt může zejména bulvár. Autor toho statusu psal, že tací lidé, kteří mají z něčí smrti radost tady prý neexistují...

Můj názor na to je tedy takový:

Vrazi snad nejsou lidi, kterým dělá dobře smrt cizích lidí??:)Kdyby lidé nebyli zas až tak zkažení, tak by k těm článkům do diskuzí o ní nepsali takové "fekálie" jaké tam čtu a všichni ti mediální taktici, rádoby tiskový odborníci, marketingový guruové, soudci a znalci lidského vkusu, opinion mejkři, co si myslí, že si furt musí něco myslet jsou také lidé a ti tedy podle mého názoru zkažení jsou, takže celé je to trošku nějak vedle. Navíc to lid oznamuje z většiny části médiím všechny ty události, které se udějí...Protiřečí si to.

Ono jde podle mě hlavně o to, že lidé, kteří se jednou zasvětí ďáblu, tak ti mají bohužel povoleno dělat si cokoliv špatného a svobodný výběr zda budu na dobré či špatné straně je už jen na každém z nás jako jedinci...

Jinak si myslím, že Iveta se "pomátla" po tom co jí zemřela její první a poslední největší láska Sepéši. Od té doby jste si mohli všimnout toho, že to s ní šlo ráz na ráz, dolů pěkně z kopce...Jsou lidé, kteří smrt někoho blízkého zkousnou a vyřeší to za ně čas, ale pak jsou i tací, pro které pak nemá smysl dál žít a zlomenou a bolavou duši a srdce žádný prášek nikdy nevyléči, pokud se ta osoba vnitřně rozhodne, že bez toho dotyčného to pro ní nemá cenu. Viděli jsme, že se o to pokoušela s jinými partnery, ale marně. Nikdo jí nemohl nahradit jejího milovaného Sepéšiho a ani by neměl, protože každý jsme originál. Buďto se s tím smířit, anebo odejít za ním. To jsou 2 jediná řešení o kterých určitě ví své každý člověk, který přišel o někoho blízkého. Jak můžete pomoci ženě, která o někoho přišla? vrátíte jí toho, který zemřel? to asi těžko. Takovému člověku nelze pomoci, pokud si sám neuvědomí, že musí změnit úhel pohledu na danou věc, jinak bude nadosmrti v žaláři sám sebe, svých trýznivých pocitů, myšlenek a vzpomínek. Léky ani joga či dítě jí pohled na svět nezmění, to musí chtít změnit ona sama. Člověk se musí zachránit sám, nikdo jiný to za něj neudělá, to je na životu to krásné a někdy bohužel i ponuré...Podle mě to byla jen otázka času toho, kdy to takhle skončí, vzhledem k tomu co všechno jsme se poslední dobou o ní dozvídali. Prý ji lidé z branže dali na sebe i číslo a ona toho ani jednou nevyužila...Já mít takové možnosti jako ona, tak už jsem dávno někde jinde, někde úplně za vodou...Na jejím místě bych odtud utekla a na vše se z vysoka vyprdla.

A jestliže neměla notnou dávku odvahy k tomu aby světu řekla pravý důvod, který jí tížil na srdci, jak mohla po druhých chtít podpořit a být něčí přítelkyní či kamarádkou, když ani nevěděli s čím jí pomoci a v čem přesně jí podpořit?V takovémto případě si všichni lidé dělají akorát tak domněnky a předsudky, že je ten člověk blázen, protože v podstatě na první pohled nemá důvod být v depresi, jelikož o tom důvodu ani nikomu neřekla! A kdo se chce bavit s potencionálním "bláznem"? no většinou nikdo...Od blázna budou všichni jen a jen utíkat na míle daleko...Anebo když je to slavná osobnost, jakože v případe Ivety Bartošové je, tak by se mohli možná tak chtít jedině přiživit na její slávě a hrát se na jejího rádoby "kamaráda".

Už to je divné, že zemřela stejným způsobem jako Sepéši - pod vlakem, ve stejnou hodinu a dokonce i ve stejný den!!!Zjistit si to můžete každý sám....Ano pro blízké a pro ostatní se mohla zabít jiným způsobem, ale tímto si myslím nám chtěla dát nepřímo najevo přesně to, že prostě odešla za ním a dát nám tím jakési vodítko pro rozuzlení tohoto zdlouhavého problému....

Je jen smutné to, že to co se stalo jí a co jí celý život tak sužovalo, provedla teď vlastně i svým blízkým...

Ostatně to, že se po smrti Sepéšiho dost trípila mluví i její fotky, kdy jednou hubne, pak přibere a trpí depresemi. Vždyť který člověk by po smrti nejmilovanější osoby netrpěl depresemi alespoň nějakou tu dobu???S její láskou Sepéším odešlo pak už i všechno ostatní...

Jasné že její nynější přítel neví, proč to udělala, nebude se přeci svěřovat příteli s kterým žije, že pořád miluje někoho jiného, než jeho...Podle mého názoru už potom nemilovala ani jednoho z těch všech 12ti mužů se kterými byla od smrti Sepéšiho.

Pak bych také podotkla to, že né každý má na to být slavnou osobností, protože né každý má takovou hroší kůži aby to zvládl. Iveta byla hrozně senzibilní člověk bez sebevědomí, což o sobě i sama prohlásila a taková osoba by tady na výsluní podle mého názoru neměla vůbec co dělat, jinak se sespye jako domeček z karet z každého nesmyslného, bulvárního či jiného článku byť je založen na lži...Iveta v tomhle hold přecenila své síly, protože stabilního, vyrovnaného a spokojeného člověka, který se má rád prostě nepoloží ani nevyvedou z míry vůbec žádné články. Takový člověk si s nimi prostě nedělá hlavu, protože ví, že je to maximálně zbytečné, škodil a ubližoval by tím jedině sám sobě.

Byla slavná osobnost? byla, tak se o ní psát a natáčet bude a rozhodně i o její smrti, stejně tak jako se psalo o Jacksnovi a dalších milion lidí. To je podle mě celkem jasnou samozřejmostí. Jestli jí vadilo, že se o ní psalo ať už hezky nebo ošklivě, tak neměla být slavná. Jaký si to člověk udělá, takový to má. To je totiž hold úděl slavných osobností. Každý za tím vidí jen to, že když je slavná má prachy, ale všechno má své pro i proti...A ona do toho měla jít s tím rizikem, že se o ní nebude mluvit jen hezky, protože o nikom se nemluví jen hezky, každý je někomu sympatický míň a někdo zase víc. Nemohou se všichni zavděčit všem. Kdyby byla tohle pravda, že jí zabil bulvár, tak už jsou pod drnem ze své vlastní vůle všechny celebrity, protože všichni slavní jsou bulvárem doslova až slídění. A jestli je to celé zmanipulované? Může být i nemusí, to ví jen ti, kteří když jo, v tom mají prsty...

My jako její publikum, její fanoušci či její odpůrci si můžeme myslet cokoliv, protože jsme jí stejně nikdo neznal osobně, jsou to vše jen dohady. Ale pár otázek vám položím: Myslíte si, že kdyby nebyl bulvár, že by neměla problémy??A věděli bychom vůbec o této zprávě že paní Bartošová zemřela, kdyby nebylo bulváru??Lidé dělají jako kdyby byla ten nejdůležiťejší člověk pod sluncem a jako kdyby byla nejvíc utrápená na světě a nikdo jiný neměl v životě stejné trable. Navíc ona začala pít a vyvádět jěště mnohem dříve, než se o ní tak bujaře začal ten bulvár zajímat a pak? už jen na každou poptávku je nabídka, nebo snad ne? Opravdu si myslíte, že kvůli takové snůšce jako je bulvár někomu stojí za to se zabíjet?To mi příjde jako trochu hodně ujetej nápad teda. Myslíte si, že v životě neměla na starosti nic jiného než jen řešit takovou nicku jako je bulvár?Když už, tak to mohla brát aspoň trošku optimističtěji a pozitivněji. Psalo se o ní? psalo, tak to je to hlavní ne? to je dobré znamení, protože o některých lidech se už nepíše vůbec. Je to vlastně známka toho, že byla širší veřejností velice žádaná a slavná osoba, tak co víc si přála? Psát se o ní bude samozřejmě už jen podle toho v jakém světle se jim ona sama ukáže a to v moc dobrém teda bohužel nebylo. Když už se nám v životě stávají jen samé zlé věci tak i z toho zlého je třeba si umět vždycky vzít a vytěžit jen to nejlepší pro svůj prospěch, tak abychom dokázali žít. To je tak, že kdyby bulvár u ní neměl o čem psát, tak ani nepíše a ani si jí nevšimne. Ona vyvolala nějakou akci a bulvár jí na to byl už jen jako reakce. Kdyby nedělala všechny ty psí kusy, nemusela se tolik s bulvárem potýkat. To ona mu svým způsobem i tak trochu dopomáhala k tomu aby se o ní v takhle psalo...

Ostatně docela věřím i tomu, že za to mohou i ti její muži. Určitě na tom má podíl více aspektů, nikdy na nic nemůže jen jedna věc. Rychtářovi nakreslila nějaký obraz a když ho ukázal veřejnosti v televizi, tak mi to přišlo jako kdyby tam nakreslila pouta. Že by mu tím dávala skrytě najevo, že se cítí být spoutaná jako v poutech a žaláři, spíš než v rovnocenném manželství? A jeho když jsem viděla v tej televizi tak taky jak on byl klidnej? copak se takhle chová človek, kterému zemře milovaná manželka? zhroutil se a po pul hodině odcházel z léčebny.. to moc zhroucený asi nebyl...Sice nadaval na novináře, ale pak s nimi v klidu udělá rozhovor? Takhle se teda podle mě nechová normální milující člověk. Zřejmě mu na ní vůbec nezáleželo to spíš na jejích penězích, anebo že by věřil na posmrtný život a proto ho to tak nevzalo?u něj docela pochybuji teda...Ani jeden ji nemiloval tak jako Sepéši a tím, že jí veškeré vztahy vždy zkrachovaly a v podstatě ani nikdy nefungovaly, kromě toho jednoho se musela den co den, víc a víc upoutávat na myšlenku toho, že Sepéši byl pro ní asi ten jediný pravý a tak jí nezbývá nic jiného, než jít za ním...Vybírala si dominantní a temperamentní muže u kterých chtěla mít pocit bezpečí a u kterých chtěla mít jisté to, že když se ona zhroutí, tak se o ní oni postarají, jelikož veděla, že bez Sepéšiho to tady zvládnout jí bude stát značnou sílu, ale přišla na to, že ani to jí ke štestí nestačí, bodejď by jo...Vžďyť napsala vzkaz jen synovi a Rychtář si ten dopis přivlastnil...No ne nadarmo se říká, že si vybíráme takové partnery jaký byl náš vlastní otec i když ona kdyby chtěla, tak s tím mohla něco dělat, tak jako každý...

Lidé takhle a dokonce i mladé slečny umírají dnes a denně bežně a je kolem nich snad takový povyk? ne...Iveta se řeší jen proto, že byla slavná a řešila by se takhle i každá jiná slavná osobnost, kdyby zemřela nebo hodně pila...Není první ani poslední kdo se pro tenhle důvod a takovýmhle způsobem zabil. Je to smutné, ale prostě to je tak a né jinak. I takové věci se hold dějí a když to nechtěla řešit či pomoct, tak co s ní? Kdyby jí od toho někdo odvrátil akorát by se tady pak neskutečně trápila...

Zde vám přináším pár vět o kterých si myslím, že jsou dosti pravdivé:

Když je člověk živý, plivou na něj, ale jakmile mu začne zvonit hraná, všichni ho najednou milují...Jak trapné a hodně vypovídající o naší lidské rase....Proč neumíme ocenit člověka dokud je tady, ale až tehdy kdy není mezi námi?

Není třeba plakat nad mrtvými a až nad rozlitým mlékem, ale nad živými...Lítost stejně nikdy nikomu nepomohla, spíše naopak.

Když se člověk narodí, lidé se radují a andělé pláčí...

Ze zákonu si lidé u člověka více pamatují to špatné, než to dobré...Když vám někdo chybí, schází a když po něm smutníte, tak si vybavujete ty hezké chvilky s ním, ale když je tady s námi, tak ho pořád jen za něco napadáte, viníte a obviňujete...Možná by se nad tímhle měl český národ docela dost zamyslet.

Mým snem je v tomto případě už snad jen jediné:

Kéž by se lidé konečně naučili žít se všemi aspekty života, tedy i s těmi ne moc příjemnými jako je například bulvár. I to je práce a jestli se taková práce někomu nelíbí a nezamlouvá, tak ať si jde stěžovat za tím kdo jí vymyslel, ať jí zruší anebo popřípadě vymění za jinou, podle vás lepší, aby aspoň pak nebyli ti novináři bez práce. Ale podle mého: kdo o sobě nechce dávat celému světu pravdu, neměl by ani být, protože by si měl uvědomit, že s tím celým světěm tady žije. Žije v něm, je součástí něho a to se prostě změnit nedá. Utajovat informace o sobě, je jako skrývat se před samotným životem, jenže to ani nejde, nedává to smysl, protože v tom životě tady jste, žijete v něm. Tím se jen pohřbíváte zaživa a životu říkáte ne, zatímco smrti ano. Zavíráte před ním dveře. Říkáte tím vlastně: "Ne nechci aby o mě svět věděl, protože já pro svět nic neznamenám" Ale kdyby jste pro něj nic neznamenali, tak tady ani nejste;) Ano bulvár jí k tomuto činu už možná jen popostrčil, ale prvotní impuls byla její životní láska, která odešla na druhý břeh...Život je černá i bílá. Měli by jste se s tím už konečně umět naučit žít. Příjde mi však, že tohle pochopit je pro to dnešní povrchní a omezené lidstvo nadlidský úkol. Snažší je přeci pořád jen někoho za něco obviňovat a na někoho si ukazovat prstem, no ne?..




Špízy

27. dubna 2014 v 18:48 | Dominika |  Recepty
Nevím jak vy, ale já miluji špízy. Jednou mamka někde našla tenhle recept a od té doby už špízy nechceme na žádný jiný způsob:) Protože je děláme z vepřového masa, sušených švestek, cibulí, červené papriky a slaniny. Jako přílohu máme nejčasťeji opečené brambory, ale pro tentokrát jsme měli hranolky z trouby. Výborná je k tomu také sladká chili omáčka.


Ivanna Bagová - Vrať sa spať

19. dubna 2014 v 22:38 Songy a videa
Našla jsem novou, krásnou, procítěnou a podle mého názoru vyspělou píseň Ivanny Bagové - Vráť sa spať. Píseň mi příjde taková jako je ona sama, takže je vidět, že i přes ten showbusiness je sama sebou. Ivannu Bagovou jsem měla v hlasu velmi ráda a také jsem jí výhru moc přála. Tato píseň je opravdu nádherná až na ten videoklip teda. Ten mi příjde až moc hraný a Ivanna tam působí trochu víc lehce vzhledem k těm jejím oblejším proporcím, daným oblečkům a přehnanému líčení...

Ale uznejte sami:

http://www.youtube.com/watch?v=NoTD5b1OeAU

Alternativní způsob bydlení

19. dubna 2014 v 21:14 | Dominika |  Něco o mně
Nevím jak vy, ale mně se nejvíce líbí, prostě jsem se úplně zamilovala do nábytku z palet, také rustikálního, který mi příjde hrozně romantický, něžný a ženský. Pak mě jěště ohromily a oslnily hobití, či hliněné domky a vím, že když se budu rozhodovat o tom v čem bydlet, tak bych chtěla určitě žít takovýmto stylem. No jen se pokochejte sami:













Viděla jsem i například podsvícenou manželskou postel z palet, pelíšek pro psa, knihovnu, schody, věšáky, botníky, stoly a to je fakt krása. Vůbec mě teda neláká, tak jako dnešní většinu ten minimalistický styl bydlení, protože mi příjde příliš hypermoderní, strohý, sterilní, nudný, fádní, nekontaktní s přírodou, neútulný, chladný a neosobní, mám pak pocit jako kdybych byla v kanceláři či nějaké továrně.

Alternativní výchovné metody 1

19. dubna 2014 v 15:46 | Dominika |  Názory
Už nějaký ten pátek se docela dost zajímám a študuji alternativní metody, které lze uplatnit ve výchově a to i přesto, že ještě nemám a ani nečekám žádné dítě. Vždycky jsem prostě měla pocit, že to čemu se dnes nazývá výchova, značně pokulhává a že je třeba s tím něco razantního provést, jinak to povede ke hromadné katastrofě, kterou bych i možná nazvala koncem světa. Proto jsem byla zastáncem všech těchto možných alternativních výchovných metod a jejich autorů, jako jsou například Naomi Aldortová, Tom Hodgkinson, Mgr. et Mgr. Katka Králová a Pavel Kopřiva, které je tak vehementně propagují a proto už mám taky na tohle téma a na svém kontě shlédnuto již několik internetových videí, online kurzu a přečtených knih.

Zkoušela jsem některé z těchto metod nejen na bratra, ale i na přátelé, abychom se jako vyzrálí jedinci, vyhli zbytečným hádkám, rozepřím a podobně. A tvrdě jsem narazila! Realita je skutečně někde mimo všechny ty poučky a rady z videí či knih, protože toto nejde uplatnit na lidi, kteří už jsou vychovaní jinak. A nejen to! A všechno mě to právě docela dost mrzí a do jisté míry i šokuje, protože jsem tomuto systému dávala velkou náděj a důvěru. Uvedu příklady na kterých si myslím, že to ztroskotává a selhává:

Jednou z rad, je abychom dětem nikdy nelhali, nebo se tomu alespoň nějakým vychytralým obloukem vyhnuli, jako je například, že mu místo toho, jestli je ježíšek nebo ne řekneme, že my si myslíme, že je protože v něj věříme a jak to bere on?Tím mu dáváme prostor na svůj osobní názor a svobodnou volbu rozhodnutí. To všechno je v naprostém pořádku až do chvíle, kdy dítě vyroste a je naučeno nelhat a říkat za všech okolností to co si opravdu myslí. Protože ano, pokud budeme dítě vychovávat takovýmto způsobem, tak z něj vyroste zapřísáhlý člověk upřímnosti a lež u něj nebude mít žádné místo. Teď mluvím z vlastní zkušenosti, jelikož to pozoruji i sama na sobě.

S dětmi je to ještě jednoduché říkat jim pravdu, ale když jsem naučená z výchovy říkat pravdu i těm, kteří jí nechtějí slyšet, jelikož to nikdo neučil je, to je pak z druhé strany pěkné čoro moro. Zbytečné hádky, dohady, neshody, urážení se atd, přesně to, čemu jsme se již chtěli ve své podstatě obloukem vyhnout...Ano, z hlediska zákonu, se vám stejně přihodí nejčastěji to, čemu se chcete tak striktně vyhýbat. Takže ono být v dnešní době upřímným člověkem, je možná to nejtěžší co může být. Protože kolem vás jsou jen samí lháři, kteří by nejradši aby jste lhali i vy jim. Lidé totiž nechtějí slyšet věci tak jak jsou, oni po vás požadují aby jse řekli to co oni chtějí slyšet a to jsou samozřejmě jen samé hezké věci, že....

Někdy nám v dnešním životě a prohnilém světě dokáže jistá milosrdná lež doslova zachránit krk a někdy, dokonce mnohdy často jsou "špatné lži", těmi dobrými. Všechno zlé je totiž k něčemu dobrému, pokud to umíme využít a použít ve správnou chvíli. Zase jsme u toho, že to dneska nefunguje tak, že by bylo všechno krásné, růžovoučké, úžasňoučké, tedy bílé jako je Jang. Ale je tady i Jing bez, kterého by Jang ani nefungovalo. Jenže tihle lidé vidí jen jednu stranu mince a před druhou rádi zavírají oči - žijí si v iluzi. Mě se také nelíbí představa, že bych měla celý život žít ve lži, avšak pravdou zůstává, že lež je lží jen tehdy pokud o ní víme....

Další názor kterým se tito lidé vyznačují je, že podle nich dítě není nepopsaný list do kterého my musíme všechno vkládat, ale je nám rovnocenným, velice inteligentním, cyhtrým, vnímavým a moudrým partnerem, který ví co dělá a proč to dělá, protože už sem na svět přišel jako hotový. Jenže je mi záhadou, proč když dítě je tak perfektní s ním oni podle mého názoru ve všech videích mluví doslova jako s malým "blbounkem" a , že když mu my jako rodič řekneme, že jeho chování je špatné, to okamžitě bere na sebe, a nepochopí z toho to, že je to pouze naše hodnocení situace a náš vlastní názor na ni, čili to tak nemusí okamžitě brát i on a nemusí to znamenat, že jestliže něco nějak vidíme my, musí to tak vidět i on. Když je podle nich dítě tak strašně inteligentní, tak by pro něj nemělo být problém tuhle jednoduchou rovnici pochopit! Vím, že rodiče to neříkají proto, že to tak je pro všechny zůčastněné, ale proto, že ty věci v tu chvíli tak vnímají, cítí a tímto způsobem na to reagují. Všechny ty větičky: Jsi hloupý, jsi ošklivý, jsi nezbedný, jsi takový a makový. Neznačí, že tací doopravdy jsme, ale značí to pouze to, jak nás a naše jednání či chování rodiče v tu chvíli (ne)chápou. To proto jdou všechny tyhle věty vždycky z úst někoho jiného a ne z těch vašich. Protože vy sami sebe chápete, proč co děláte, ale druhému se to může zdát značně nelogické a věru hloupé, pakliže neřeknete svůj důvod. Je to jen hodnocení dané situace, ne vás! Kdyby dítě bylo hotové, tak by prostě normálně pochopilo vaše chování a důvody k němu. Tak jako by chápalo, že agresivní taťka do něj tluče, protože má problém sám s sebou a je to. Dál by se nemuselo nic řešit...Jenže né všechny děti jsou tak moudré a především vnímavé. Není to o tom, že dítě je hotové takové jaké přišlo na svět, ale je to o jeho moudrosti se kterou se už rodí! A tu buď má značně vyvinutou, anebo ne a tak pak například ani v pubertě nepochopí a bude si myslet, že mu maminka lhala když mu řekla, že se na něj pejsek bude těšit i když se netěšil. Samozřejmě, že když mamka říkala, že se na nás bude pes těšit, tak to říkala proto, že si to ona myslela, ale to že si někdo něco myslí, ještě neznamená, že to ví s naprostou určitostí! Máme své dítě považovat za dospělého člověka a také se k němu, tak chovat, ale většina situací s ním, vyžaduje úmorné vysvětlování co, proč a jak se může, nemůže, mělo, nemělo, má, nemá, chce, nechce atd...Takže ve výsledku se k němu chováme prostě, tak jako kdyby to dítě bylo. Kdyby totiž nebylo, tak se neptá na věci, které jsou dospělému jasně viditelné. A jestliže se ho zeptám na důvod toho proč něco dělá, tak by mi to mělo umět říci, když tedy ví a sám si uvědomuje co proč dělá a né, že nás nechá se po tom pídit všemi možnými způsoby nějaký ten pátek a při tom čeká, jestli na to příjdeme nebo ne, zkouší a pak si na nás vymyslí další klukovinu a další a další a takto je to donekonečna, až vlastně zjistíme, že ho ve skutečnosti nic opravdového a důležitého netíži, ale že to dělá jen naschvál, protože se baví tim, jak jsme hloupatí a jak bychom mu chtěli přijít na kloub, ale nikdy nepříjdeme, protože díky jeho chování to máme stejně marné, ano v tomhle bych viděla, jedinou moudrost(vychytralost) dítěte.

V knížkách o alternativní výchově se také dočtete to, že je velice důležité umět správně komunikovat, a že problémem ve vztahu mezi rodičem a dítětem není ani jeden z vás, ale to co je mezi vámi, čili výše zmiňovaná komunikace. Jenže, já jako dospělý člověk sama za sebe vím, že si mohu umět komunikovat sebelíp, ale že to jak to pochopí ten druhý, je už na něm a ne na mně! Za to už bohužel nejsem zodpovědná já, ale on sám. Čili v tomto případě, jde celá tahle teorie do úplnýho zelenýho háje a je nám celkem k ničemu. Když někdo nechce, tak vás chápat ani nikdy nebude a je celkem jedno, zda jde o dítě či dospělou osobu a jaký k tomu má důvod. Je to jen o rozhodnutí daného jedince, takže se zas a opět vracíme k tomu, že problém je jistojistě buď ve vás jako v rodiči či dítěti anebo dokonce a ve většině případů je v obouch dvouch, protože pokud s někým máme nějaký vztah, vždy je to náš společný problém. Problém nemůže být nikdy nikde mimo vás, jako člověka. Jste vy dohromady s problémem a ne vy a vedle toho problém oddělený od vás. Protože kdyby nebylo vás či dítěte, tak by ani problém vzniknout nemohl! Problém nevznikne jen tak z ničeho či ze vzduchu. Komunikace a vy jdete ruku v ruce, nemůžete jí od sebe rozdělit. Logicky - jestliže je problém v komunikaci mezi mnou a dítětem, tak je samozřejmě problém i v nás, protože kdo komunikuje, přemýšlí a otevírá tu pusu? no přeci MY! Nebo snad ten duch za vámi? To jen a jen vy zodpovídáte za to co řeknete a jen ten druhý zodpovídá za to, jak to (ne)pochopí. Takže neházejme zase odpovědnost někam mimo nás, tak aby se nás netýkala a my mohli v klidu bez výčitek svědomí spát a nadále špatně jednat, ale převezměme ji a hlavně s ní něco udělejme, pakliže se nám nelíbí a pakliže nás v noci náležitě hryže. Pamatujte ale, chtít musí vždy obě dvě strany, jedna bez druhé nemůže plně fungovat a jestliže jedna strana něco striktně odmítá, druhá strana se může i postavit na hlavu a ani s ní nehne.

S komunikací je to asi, tak jako s 2 lidmi, kteří se dívají z jednoho a toho samého okna, ale každý vidí něco jiného...

Ano umí mě naštvat to, když někdo podle mě neumí komunikovat, protože každý má svůj styl komunikace jiný, od toho jsme jedinci a od toho se odlišujeme a ano naštve mě když já podle sebe umím komunikovat a ten druhý to nepochopí, jenže to že já podle sebe umím komunikovat mi to, že mě druhý pochopí a porozumí rozhodně nezajistí, protože podle něj nemusím umět komunikovat vůbec. Nemůžeme říct, že tenhle styl komunikace je špatný a tamten zase správny, protože každý to vnímá jinak a protože nic není ani správné ani špatné, všechno je takové jaké je. Je to ryze subjektivní názor. Každý ať si komunikuje jak umí a jak mu zobák narostl, protože problém je stejně jen v tom, zda druhého chceme či nechceme chápat. Je to naše vnitřní volba, do které nám ostatní nemohou zasahovat a to nás tak strašně žere a štve. Protože my chceme za ty druhé aby nás pochopili i když oni se už dávno rozhodli, že nás chápat nebudou. My se jim timhle snažíme vzít svobodnou volbu rozhodnutí a proto potom vznikají tyhle konflikty a bariéry v komunikaci. To my jsme překážkou v komunikaci. My chceme aby on nám porozuměl, ale on ne. Naše společné potřeby se zde rozcházejí a tak nastává konflikt. Kdyby lidé neříkali já ti nerozumím, ale místo toho se naučili říkat tu pravou podstatu, která v tom tkví a to je ta, že nám nechtějí rozumět, možná by to bylo o něco snažší a my bychom zbytečně neztráceli čas nad tím co nemá cenu, nad ustavičným opakováním stejných věcí, vět a podobně...Jenže to bychom my jako rodiče s velkým egem, museli chtít umět přijmout od svého dítěte: "Mami, taťko, já vám v tomhle teď nechci rozumět" On ten čas, kdy vás dítě bude chtít pochopit a porozumět jednou přijde, nebojte a když ne, stejně s tím nic neuděláte, musíte to jedině přijmout. Schovávat jako zralý jedinec, to že něco nechci, za špatnou komunikaci je pro mě ubohé a tací lidé, nemají odvahu k tomu aby se přiznali a řekli pravý důvod. U dítěte se to ještě dá pochopit, to že má strach, protože si myslí, že by pak bylo rodiči plně odmítnuté a v některých případech mají v tomhle ty děti bohužel velkou pravdu...

Někteří rodiče si mohou dokonce říci: "do prkvančic, proč já bych ho měl chápat, když on mě ne??" a věc je vybavená, pak se někteří a ani se jim nedivím, schylují k podplácení, trestání, odměňování atd...

Ano jsou děti i rodiče kteří chtějí rozumět, ale přes špatnou komunikaci jim to nejde, jenže těch je žalostně málo, protože kdyby chtěli porozumět, tak zkusí změnit styl komunikace na ten jejich...Většina pouze, ale NECHCE a rozhodně se k tomu samozřejmě ani NECHCE přiznávat, to by přeci byla potupa....

Navíc kdyby opravdu šlo pouze o komunikaci, tak když dítěti řeknu: "tohle mi už prosím nedělej, protože se mi to nelíbí" tak by už i kvůli tomu, jak je inteligentní mělo okamžitě přestat, protože komunikace byla jasná, zřetelná, upřímná, přímá a nikterak zavádějící. To, že pochopím proč dítě něco dělá, nebo nedělá, mě může zajímat a mohu to i vědět, ale určitě mi to nezajistí, že to co chci aby udělalo udělá a to co chci aby nedělalo přestane dělat. Chápat někoho je jedna věc, ale druhá a zcela jiná věc je splnit potřeby a požadavky, které na vás má druhý člověk.

Dostala jsem skvělý tip nebo aspoň jsem si myslela, že je skvělý, na videa nevýchovy, že prý je to lepší než respektovat a být respektován, ale zjistila jsem, že je to tisíckrát horší a děsnější, protože v respektovat a být respektován máte alespoň dané jasné instrukce a věty, které kdy máte použít a jak se v jaké chvíli přesně zachovat a co dělat když to nezabírá, zatímco tady absolutně nevíte na čem jste a v komentářích pod videi zjišťuji, že to nevědí ani ostatní. Videa jsou podle mě udělána pouze jako reklama na kurzy, které si musíte zaplatit, protože paní Katka, nikdy nic nedořekne, ale jen nakousne. Také na mě ti lidé ve videích, kterým prý tato výchova funguje působí tak, že jsou jen podplaceni za to aby do televize řekli, jak skvělé, úžasné a bez chybičky to celé je. Všude píšou a říkají nám, co nemáme dělat, ale co máme dělat se z toho webu určitě nedozvíte a to dokonce v komentářích potvrdila i jedna paní, která se zúčastnila všech těchto kurzů a věnuje se tomu aby této výchově plně porozuměla již značnou dobu! Paní Katka dle mého názoru káže vodu, ale pije víno a nevidí si do pusy, protože sama tvrdí, jak důležité je umět správně komunikovat, zatímco ona ve videích mluví takovým tím stylem: "budeme se motat kolem horké kaše, ale nic konkrétního jim neřekneme!" Nevím, proč se ve všech videích jen mluví, když zde jde hlavně o uvedenou praxi! Proč do toho videa prostě nestrčí dítě, které je nejvíc na světě vzteklé, hyperaktivní a já nevím co ještě a pak ať nám ta chytrá paní Kateřina ukáže jak na to! Nejdůležitější jsou činy a konání, né nějaké reptání ve videu, to nikomu k ničemu není a ani nepomůže. To je škola hrou, učit se na vlastní kůži a ne jen nehnutě poslouchat něčí plácání...A pak taky se tam nikde nezmiňuje o tom jak pracovat s puberťáky, fyzicky někdy i psychicky nemocnými, autisty, atd...To vše jsou také děti, které potřebují výchovu, nebo na ty už prostě jako prdíme jen proto, že jich je miň?? to se mi nezdá jako moc spravedlivý přístup teda...Paní Katka ve videu tvrdí i to, že to působí, zabírá a platí u všech dětí, ale mé pocity mi říkají něco zcela opačného a ostatně to potvrzují i komentáře pod videi a to je, že každé dítě je jiné a stejně tak jako nezabírá jeden lék na všechny nemoci, či na všechny lidi, tak nepůsobí ani jedna výchova na každého. Některé maminky si to vyzkoušely a samy řekly, že to prostě nešlo, nefungovalo, že potom doma měly hotový blázinec a tak se prý ještě s radostí vracely ke starým známým výchovným metodám...Zase jsou komentáře laické veřejnosti lepší, než celé webové stránky a vlastně i celý jejich projekt. Ve všech těchto videích vidím, jen samou (samo)chválu a pěv na tuto metodu, ale to je jen balast aby udělaly dobrý dojem a všichni se jim tam pěkně hrnuli s penízkama. Navíc nechápu, ale přijde mi, že je to postavené na tom samém principu jako je Respektovat a být respektován jen tomu dali jiný název ( nevýchova) a divím se, že jim to jen tak prochází. Ty myšlenky k výchově, které si paní Kateřina přisvojila, zas a opět nejsou její, jsou jen naučené a převzaté a stejně si za to bere spousty penízků do kapsy. Jestli tohle je podle ní ve videu, pořádná komunikace ze které se dozvíme, to co bychom měli, tak ta teda pěkně vázne a zaostává.... V tomhle má aspoň respektovat a být respektován obrovskou výhodu. Navíc, netuším za, které pozitivní komentáře v těch videích pořád tak děkuje, když je jich tam úplné minimum. Paní Kateřina mi je sice sympatická, ale když se začne smát, tak to věru uši drásá...

Naše obyčejná výchova je prý ok, jen tehdy pokud funguje a pokud z ní vyrostli dnes šťastní jedinci a, že pakliže ne, tak je na místě něco změnit. Ale co jako můžu změnit s dítětem, které je už dávno vychované blbě, anebo s dítětem, které bylo většinu času vychovávano jinak, tudiž není schopné a ochotné přistoupit na novou hru? Takže vlastně to jestli vaše výchova měla řádný účinek se bohužel dozvíte až v dospělosti vašeho dítěte, kdy už bude dávno pozdě a kdy už vám žádné bědování nepomůže.

Myslím si, vzhledem k tomu, že paní Kateřina ve videu říká, že to platí na všechny děti, že by se za takovéto kurzy v žádném případě neměly peníze platit dopředu, ale až po službě se kterou budeme my jako zákazníci spokojeni. Cenové ohodnocení by dostali, podle toho, co by předvedli a co by mě vůbec jako rodiče byli schopni naučit.

Pak si také myslím, respektive jsem to opět četla i v některých komentářích, že na určitou dobu, tohle všechno zabírá, ale, že jednou prostě přijde čas, kdy to dítě odhalí to, že ten rodič už vlastně přišel na to jak na něj a tím pádem se to dítě zase zhatí, začne zkoušet, dělat naschvály a vše je nazpátek ve starých kolejích, takže jsme si tím stejně teda moc nepomohli.

Také by se mě jako dospělému vůbec nelíbila rada, kterou v těchto metodách používají velice často. Když se dítě například zlobí, máme tu situaci pouze popsat a tím potvrdit a přijmout reakci dítěte. Říci: " já vím, že tě zlobí a že se ti nelíbí, to že tě bráška plácá" Tohle popisování věcí, které sama vidím a sama cítím mě dokáže vždycky ještě tisíckrát víc a to totálním nehorázným způsobem naštvat. Nejsem přeci s prominutím debil, aby mi někdo musel přijít a říkat v tu chvíli kdy se zlobím, že se zlobím!!!! To snad sama cítím a vím ne, proboha...Přesně tohleto jsem jako malá nesnášela. Dítě nezajímá co v tu chvíli cítí, protože to ani samo cítit nechce, pokud jde o negativní emoce, takže když mu to ještě připomeneme, tím víc ho rozzuříme a jeho zlost podpoříme, hodíme do ohně prostě další poleno! A nechce to cítit proto, protože ví, že ten pocit v něm vyvolalo to pako co do něj plácá a ne on sám. Kdyby do něj nikdo neplácal, tak by se špatně ani necítil. Dítě prostě chce aby ten druhý přestal s plácáním a tím by vlastně ustaly i jeho negativní emoce, které se nelíbí ani jemu ani těm ostatním zúčastněným, to snad není tak těžké pochopit!Je to velice, ale velice jednoduché, protože dítě ví, že v jednoduchosti je síla a hlavně pravda, nic těžkého na tom není, to jen my dospělí to musíme stěžovat a hledat pseudoproblémy. Dneska se říká, že všichni se vydávají tou nejjednodušší cestou, jenže ta nejjednodušší cesta je vlastně tou nejtežší, protože ona se pouze zdá jednoduchá na pohled a ta težká je ve skutečnosti tou jednoduchou. V jednoduchosti je krása. Ano, vše je naruby. Vidíme chybu tam kde není, vidíme chybu v tom, který se zlobí, přestože se mu děje neprávem zle a ne v tom, který to zlo vytváří. Úkolem pro mě jako rodiče je podle mě to aby si ten, který vytváří zlo uvědomil, že když bude vytvářet zlo druhým, bude se dít zlo i jemu a ne obráceně. A, že i když je někomu značně těžko na duši, tak si nesmí dovolit na úkor toho, dělat zle někomu jinému, protože když se chce, tak jde vše vyřešit v naprostém klidu a nic se nemusí nikomu vracet. A stejně tak to chce i dospělý...Přijde mi, že ty děti na které tohle působí mají v hlavě něco značně v nepořádku anebo jsou prostě postihnutí. Jinak to nevidím...

V kurzu nevýchovy se začíná s tím, že si jako rodič určíme jaký typ rodiče jsme. Typy rodičů jsou prý 4. Policajt, učitel, nadšenec a partner. Z čehož partner je ten pravý a nadšenec je blízko partnerovi, zatímco policajt a učitel jsou k ničemu. Určují se typy rodičů, ale kde jsou kurňa typy dětí???když jsou typy rodičů, tak musí být zákonitě i nějaké typy dětí přeci! Když se rozdělují rodiče, tak ať už se tedy rozdělují i děti, nebo pak vůbec nikdo. Navíc myslím si, že je celkem na místě když už se tedy dělí, dělit i na věkové kategorie, na úrovně dítěte jako jedince(typ osobnosti, charakter atd, jaké jsou jeho možnosti a hranice v pochopení věcí) a hlavně na pohlaví! Člověka v životě ovlivňuje ohromné množství faktorů. A také vím, že s děvčaty to chodí úúúúplně jinak než chlapci. Dívky jsou většinou vyzrálejší, svědomitější, zodpovědnější, moudřejší, samostatnější a vyspělejší než chlapci! Takže potom když to zkusíte na holce, tak to funguje bez problému, ale když s tím příjdete za chlapem, tak zjistíte, že jakmile mu ráno nepřipravíte oblečení, tak si vezme jednu ponožku jinou, než tu druhou, v zimě odejde z domu bez bundy, zapomene svačinu a vůbec se nenasnídá, protože se mu nechce snídaně dělat, radši si přispí a pak když na to příjde, tak nenadáva na sebe, ale samozřejmě na všechny kolem a hází svou zodpovědnost na druhého už jako malý! Ano, to jest z většiny části mužské pokolení a vůbec nezáleží na tom, v jakém věku! Také se docela často neumí obětovat, protože to jsou sobci, kteří myslí zejména na sebe, své blaho a potom už tak nějak zapomínají na druhého. Narozdíl od ženy ani neumí tak rychle příjmout svou vlastní chybu či prohru, protože si jí mnohdy nedokážou ani přiznat a pak se radši uchylují k lžím a výmluvám. To jen žena brzy pochopí, uvědomí si a rychle se někdy až extrémním způsobem přizpůsobí, že nemůže být vše pouze na bedrech ostatních. Zatímco muž k tomu dojde jen zřídkakdy, pokud vůbec někdy. Oni by se chtěli nejraději pořád jen celý život bavit a nemít nikdy žádné povinnosti či problémy. Oni, že by byli někdy omezováni? tůdle...ale vymýšlet války z nudy, to jo to by jim šlo velmi dobře. Samozřejmě, že tací "srágoři" nejsou všichni, ale když se na to podívám a když vidím co ženy ve vztazích z většiny části řeší a to v obrovském množství, takje přesně tohle...

Přičemž mnoho z lidí udává příklad, že jsou většinou partneři, ale že když jsou unavení a vyčerpaní nebo bez nálady, tak se automaticky schylují k chování policajta, ale není to tak trošku normální a přirozené? Nenormální až patologické by podle mě práveže bylo, kdybych už z posledního vůbec došla domů z práce, byla bych maximálně otrávena a přitom se usmívala, všem říkala jak jsou úžasní, jak jsem ráda, že je vidím a jak mi nevadí, že mají všude bordel, že nemají hotové úkoly a že se spolu sourozenci mlátí a podobně...To by byla teda pěkná faleš a chtělo by to značnou dávku sebepotlačení. Nemůžeme být prostě neustále dobře naladení a být pořád tím mírumílovným partnerem, bohužel ani pro děti. Nejsme totiž roboti. A děti, jakožto hotové bytosti, by to měli přeci pochopiti ne??:) Děti sami musí pochopit, že né vždy budeme sluníčkoví! Tak jak to zmíňila jedna čtenářka na webu, že je většinu času policajtem, protože její kompetence učitelky v lesní školce malinkých dětiček, to sktriktně vyžaduje. Jinak už by bylo dávno spoustu dětí, pod kolama od aut a to by se jistě rodičům, moc nelíbilo...

Paní Kateřina použila ve videu větu, že máme v dítěti u nás vyvolat pocit důvěry. A podle mého, na to velice dobře a trefně reagovala jedna paní z diskuze: "Důvěřují nám jen ty děti, které se u nás necítí v bezpečí!"

Další čehož jsem si povšimla, bylo to, že mnoho lidí si tam na webu stěžovalo na to, že z této výchovy vyrostou lidé, kteří nebudou umět chodit v tomto zkaženém systému, budou značně nepřizpůsobivý a budou si chtít dělat jen to co je baví a co se jim líbí. Což měli tito lidé obrovskou pravdu. A uvědomuji si to i já, která jsem povětšinou zastáncem toho: "dělat si jen to co mě baví" a proto to mám dnes taky značně stížené a o mnohem více těžší, než ti, kteří byli vychování, tak že musí bez odmlouvání udělat všechno co se po nich chce. Ne, každého baví všechno, protože né každému, jde všechno!

Ano lidé vychováni léta ověřenou metodou jsou velice prospěšní a výborní v tomto dnešním světě. Zatímco my "Nevychovaní" ne.. Takže buď bude vaše dítě "nevychované" ale v dnešním systému nešťastné, anebo bude řádně "vychované" a v tomto systému šťastné. Obojí je také možné, ale jen zřídkakdy, protože ne každý má podmínky ťip ťop. A pakliže nemá dostatečné podmínky pro svůj rozvoj, tak je frustrované a deprivované, uvědomuje si totiž a ví co by chtělo dělat, ale není mu to umožněné!

Jak už jsem psala v jiném článku, uvědomění si vám ubližuje tehdy, pokud víte, že s tím stejně nemůžete nic udělat a to je dneska bohužel, ve většině případů...

Takže kdybych se teď měla rozhodovat v tom, jak budu asi vychovávat své dítě, tak bych si možná i docela pohrávala, dokud by se tedy nezměnil tento systém, s myšlenkou "bez odmlouvání udělat to co se po tobě žádá", protože člověk nikdy neví...Být vychován do nepohody a do deště se v tomto případě zdá být značně lepší a výhodnější. Pak jste schopni obstát i u té nejtvrdší zkoušky bez reptání.

Teď mě vlastně i napadá myšlenka na ty lidmi, kteří žili za války a dostali se do koncentračního tábora. Tam, když jste s něčím vyjádřili nesouhlas, vás většinou okamžitě zabili. Zatímco, když lidé s přitákáním přijímali veškeré rozkazy, které dostali přežili a možná žijí ještě dnes! Proto bych tam já jako nepřizpůsobivý, rozverný a rozmazlený občan dobrým, zdravým a kvalitním jídlem měla značně snížené podmínky, pokud bych vůbec přežila...Ale pro tu chvíli, bych se možná radši zapřela a mlčky čučela někam do dubu, pokud by tam vůbec ještě nějaký široko daleko zbyl, anebo bych se nechala hned mezi prními dobrovolně zastřelit...

Ne každý má podmínky, pro to dělat to co ho baví, jako svou práci. Ano, každý má možnost si udělat ze všech věcí radost a ne povinnost, ale to už jsme myslím někde jinde, někde na mnohem vyšším levlu...U tohohle mě však napadá pouze to, že když se dá dělat vše s radostí, láskou a spokojením, tak potom je úplně jedno jestli děláme kompromis, dohodu, výměnu a bůh ví co jěště, protože už na tom díky tomu vnitřnímu štěstí, stejně nezáleží...Umíme dělat vše s mírem a pokojem v srdci? tak potom i kompromisy, výměny a věci, které nechceme. Jestliže záleží pouze na tom, jak se při čem cítíme, tak ať se v ten moment rozhodneme, že se i při kompromisu budeme cítit, stejně tak dobře, jako při tom, když dostanem to co chceme a tak se kompromis vlastně stává tím dobrým způsobem a věc je vyřešená. Jenže, tohle neumí ani to naše geniální dítě, natožpak my "dospělí" Vnutit si z něčeho dobré pocity. Ti lidé, kteří dělají bez vlastního souhlasu i to co nechtějí jsou na tom v tomhle světě lépe, proto, protože si už ani neuvědomují, že to co dělají, dělat nechtějí, jelikož je to pro ně už tak zautomatizované...Nedivím se již tomu, že ti kteří nejsou schopni a ochotni přijmout tento systém, tak se jednoduše zprovodí ze života, proč je dnes asi tolik na pohled "bezdůvodných" sebevražd??

Další povyk udělala paní Kateřina ve videu kolem kompromisu, dohodě a výměně. Kompromis prý není dobré dělat, protože ze situace nikdo nevyjde jako svůj pán, každý musí z něčeho co je pro něj důležité slevit. Dohoda je dobrá, ale né prý taková, kterou praktikujeme my a to ta, že dítěti například řekneme, že si uklidí hračky a že se společně domluvíme na tom kdy, protože jsme se dohodli jen na půlce a druhou půlku jsme dítěti vlastně stejně nařídili. Výměna, je špatná z toho důvodu, že když jsem já minule dělal to co jsem nechtěl, tak teď to čeká tebe a to znamená, že dítě se musí dopředu připravit na to, že se zase bude muset cítit nějakou tu dobu špatně. Něco za něco v tomto případě, špatný pocit, za špatný. Jendou ty a jednou já, na střídačku aby to bylo vyrovnané. Toto všechno chápu a tak nějak s tím i souhlasím, ale co tedy místo toho kompromisu? už sama jsem se nad tím zamýšlela, jak to udělat i bez něj a na odpověď jsem tedy nepřišla a paní Kateřina nám jí ve videu také nepodala...

Protože ono, jak psal v jednom z komentáři nějaký pán, je sice hezké, že kompromis ne, ale co když synovi leží hračky na zemi a nechci je uklízet za něj ani já a nechce si je uklidit ani on sám, ale uklidit se nějak přece musí? Paní Kateřina navrhla, že mu má jít s uklízením pomoci, protože dítě je pak hrdé na to, že to udělali společně, ale proč by to ten taťka měl dělat, když to je vlastně z naší strany taky kompromis, protože mi to uklízet nechceme? Fajn je sice, že děláte se synem něco společně. Ovšem on vyhrál, jelikož tatínek musí dělat to co nechce, to co by měl dělat on sám...

Matky s jedním dítětem ještě ok, ale matky se třemi a vícero? Sjednotit tolik názorů a lidských povahových typů, kterými se nejen děti vyznačují, tak aby každý ze situace vyšel jako svůj pán je podle mě nadlidský úkol. Vždycky musí někdo, když ne každý z něčeho slevit a udělat kompromis. Vidím to doma...Všichni jsme dominantní a velice temperamentní smíchanci extrovertů a introvertů. To to tady pak pěkně lítá...S tím se pojí i to, že introvert většinou nevychází a nemá rád extroverta a zase naopak. Prostě tu jeho nepřístupnou energii...

Převedla jsem si to tedy do našeho "dospěláckého světa a života":

Jak uděláme kompromis v podání paní Kateřiny se společně dohodneme, když máme jednu televizi a každý jeden z nás se chce dívat na jiný kanál?

Vyhodíme ji z okna a tak se nebude dívat ani jeden, a je to??to sotva...

Jak uděláme kompromis, v podání paní Katetřiny se společně dohodneme, když já se s partnerem nechci rozejít, ale on semnou ano?

Podle mě tedy nijak, vždy se musí přizpůsobit, ten který něco nechce, tomu který něco chce. Protože to, že někdo něco nechce už nikoho nezajímá. Vždy všechny zajímá, jen to když někdo něco CHCE! Takže v tomto případě, musí a vždycky i utrpí psychickou újmu ten, který nechce...To je prostě život, jednou jste nahoře a jednou dole. Nemůžete být pořád jen nahoře, tak aby vám všechno co chcete padalo rovnou pod nohy. Musíme se jako lidé už v dětství učit tomu, že život rozdává rány i slasti a něco je za něco. Nikdo se k vám nebude chovat hezky, když vy se k němu budete chovat jako hulvát. Rozumíte té rovnici? Akce a jasná reakce. Fyzika. Nic víc. To jsou zákony života, které nelze nijakým způsobem obejít. Když něco dávám taky se mi to vrací. A už je celkem jedno kdy a v jakou chvíli...Jestli hned, nebo až za milion jiných životů. Nic nemáte zaradmo a všechno má svou cenu, všechno se vám do kapsy počítá a nic neujde ani o píď! Život musíme příjmout i s negativními a pozitivními skutečnostmi, jinak nastává jistý problém.

Jak uděláme kompromis, v podání paní Kateřiny se společně dohodneme, když mě se ráno nechce vstávat do práce, ale musím tam jít?

Zavolám šéfovi a začnu s ním po telefonu lamentovat?? asi těžko...

Jak udělám kompromis, v podání paní Kateřiny se společně dohodneme, když jeden chce mít v bytě zimu, protože je mu furt horko a druhý teplo, protože věčně mrzne?

Jak uděláme kompromis, v podání Kateřiny se společně dohodneme, když jeden chce bydlet ve městě, druhý na vesnici a na další byt jako chalupu peníze nemáme?

Jak uděláme kompromis, v podání paní Kateřiny se společně dohodneme, když matka chce dítě do své péče a stejně tak i jeho otec??

Jak udělám kompromis v tom, když jsem žid zamiluji se do nežidovky a chceme se vzít, ale nemůžeme, protože ona striktně odmítá být u židovské víry?Já jako muž vím, že se nechci zbavit své víry a ona jako žena ví, že se nechce stát židovkou a oba také víme, že se nechceme zbavit jeden druhého?

Konflikt přichází jedině tehdy, kdy se potřeby dvou lidí vzájemě úplně roczhází a nejdou nijak sloučit. Od toho je to taky konflikt, že;)

Myslím si, že kompromis a společná domluva je jedno a to samé, jde zde pouze o zbytečné slovíčkaření...

V knize Respektovat a být respektován, jsem byť jenom jako čtenářka zatínala zuby, při radách typu: "Ondro, máš na židli oblečení"(v překladu to znamená, měl by sis uklidit to oblečení do skříně) "Ondro dnes jsi dostal 5 z matematiky"(v překladu to má znamenat, měl by ses učit na opravu písemky z matematiky) "Líbilo by se mi, kdybys měl uklizený pokoj" atd...Protože v té knize radí, ať dítěti neříkáme věci rozkazem a věci narovinu, ale ať jdeme okolo, kolem horké kaše a používáme zbytečné balasty. Protože dítě a ani dospělý prý nemá rád když mu někdo něco nařizuje. To samo sebou, ale já zase nenávidím, když semnou někdo mluví jako s tatarem a neřekne mi narovinu to, co po mě prostě chce a žádá, ale všelijak možně ve větách kličkuje a myslí si, že mě to jakože musi přeci dojít! Nemusí a potom se ten druhý zbytečně zlobí, protože si to vlastně zavinil sám, že jsem to neudělala. I v odborných knížkách o partnerských vztazích se všude píše: Jasně, zřetelně, narovinu, přímo, stručně a bez omáček. Nejsme žádní jasnovidci abychom veděli co od nás ten druhý očekává a veškerá naše očekávání nám stejně jen překáží a většinou za nimi vězí hromada zbytečného zklamání, které jsme si způsobili jen my sami. Sama to znám v případě chlapů. Jim když se něco neřekne narovinu, tak absolutně netuší a jsou vedle jak ta jedle a pak vám jen vyčítají, proč, že jste to neřekla hned...Toto podle mě opravdu není způsob, kterým bych s dítětem komunikovala, už jen proto, že mě samotné vadí. Takováto výchova by podle mě spěla k obrovským komunikačním bariérám v dospělosti až k úplné neschopnosti vůbec se na něčem domluvit.

Zvláštní byl i případ, kdy 13ti leté děvčátko neumělo příjmout a srovnat se s tím, že má mladšího bráchu a tak jeho bila a rodičům nedovolila se s ním mazlit, chovat a obdobně a, že když se jí na to rodiče vyptávali, tak jim řekla, že to není jejich věc. Také psali, že má období hrozné sebedestrukce. Paní Kateřina radila, že když sám sebe nemá rodič rád, tak to vidí i u nich a napodobuje je. Pak také to, že spolu asi sourozenci v něčem soutěží a rivalují, protože si možná holčička příjde odstrčená, jelikož se rodiče více věnují bratříčkovi...

Jsem si jistá, že jsou i děti, které se nemají rádi, ať už to závisí od rodičů nebo ne...

Myslím, že tuhle jednoduchou rovnici by si dal dohromady asi každý. Ale otázka je co s tím dělat? Pojmenovat problém by se i věděl, avšak jak ho vyřešit a jak přijít na tu příčinu, když sestra není schopná přijmout něco co je zcela normální, běžné a přirozené? Jasně, že když je dítě menší, tak mu musíme věnovat více pozornosti, nebo snad máme na prsou chovat 13ti letou holku, stejně tak jako batole??asi těžko. Ona tuto situaci musí být schopna zvládnout a hlavně jí přijmout, protože jí ani nic jiného nezbývá. Syna kvůli ní asi nezabijete, ale je možné a jsou i takové případy, kdy kvůli tomu sourozenec zabil sourozence. A to by se dle mého názoru rozhodně nemělo brát na lehkou váhu. Mě potom takové chování přijde jasně patologické, nadmíru egoistické a egocentrické, anebo mě ještě napadlo to, že si s sebou může brát něco nevyřešeného s bráchou a to z minulých životů...

Na konec vám přidám svou vlastní zkušenost:
Zkoušeli jsme se s mamkou třebas zeptat bráchy na to, jak dlouho by chtěl být na počítači ON, kolik času by na to potřeboval aby na něm všechno co chce stihl, ať si to zařídí on jak chce, ale ať stihne všechno i to co má udělat a co potřebuje do školy. Výsledkem bylo celodenní sezení na počítači, bez toho aniž by se vůbec najedl a udělal cokoliv do školy. Řekl totiž, že tam chce být 4 hodiny. S tím mamka nesouhlasila ta chtěla 2 hodiny, protože věděla, že není schopen pak stíhat učení, úkoly a své povinnosti, tak jak by měl, tak jsme se ho ptaly na další možné varianty, které by byl ochoten podstoupit, ať zkusí něco vymyslet sám co by se mu líbilo a vyhovovalo. Odpovědí nám bylo, že by bylo vhod, kdyby tam mohl být, tak dlouho jak chce on. V jeho případě to tedy znamená: celý den. Školu si je jinak schopen zařizovat na úkor počítače i v 00:00 hod a pak nemůže vstát do školy, což mu je stejně jedno, protože by tam nejradši nešel vůbec. Podotýkám, že brácha by na pc chtěl být nejradši tak dlouho jako já, protože mu potom asi přijde, že mamka mezi námi dělá rozdíly a že mě nadržuje, zatímco jemu přikazuje. Jenže jde o to, že já jsem starší, momentálně nechodím ani do školy ani do práce a hodně na pc píšu, zatímco on tam hraje stupidní hry plné podpráhových dat. A brácha mezi námi samozřejmě nevidí, žádný rozdíl, protože jsme sourozenci a máme si být ve všem rovni. V tomhle případě si myslím, že je u mnoho dětí a vůbec lidí, problém ten, že neumí srovnávat. Srovnávají nesrovnatelné a míchají dohromady hrušky a jablka, tak jako se to zrovna hodí jim do kaspy, což je značná vychcanost. Tenhle postup, v tom, že jsme se mu snažili dát na výběr anebo jsme se ho ptaly na to jak by si to přál a představoval on, jsme se snažily použít už nesčetněkrát, jenže on si vždycky naschvál vybral takovou možnost u které věděl, že s ní nebudeme souhlasit a tak se vlastně můžeme i stavět na hlavu a on si bude dělat pořád dál to své, co vyhovuje nejlépe jemu-sedět CELÝ DEN u počítače.



Robert Owen

18. dubna 2014 v 13:00 | Dominika |  Básně
Na základce jsme hodně často měli za úkol psát básničky, vymýšlet své příběhy a podobně. Jednu z těch básní jsem i po těch letech našla a tak jí sem dávám:


Lidská práce byla vždycky vzácná
ačkoliv, tak pracná.

Továrny a stroje nahradily lidské zdroje.

Pracovali muži, ženy ba i děti, no stačilo to sotva na přežití.

Továrníci drsní byli, své zaměstnance v práci nešetřili.

Zisk největší cenu měl, na lidský osud továrník nehleděl.

Robert Owen vyjímka byl, lidem se za práci odměnil.

I dětem do škol chodit dovolil a všem rovná pravidla stanovil.

Přišel však přístup revoluční, tím pracovní doba kratší.

Reformisté dělníkům zlepšit život chtěly a tak revolučním přístupem ho ulehčili.

Lepší budoucnost je v rukách lidí, kteří se za dobrou věc postavili.

Děvčátko, které si hrálo s bublifukem :-D

14. dubna 2014 v 22:31 | Dominika |  Něco o mně
Takhle to dopadlo, když jsem si jednoho dne půjčila bublifuk od mé malé neteřinky a začla s ním dovádět...



10ti letá Dominika

14. dubna 2014 v 22:25 | Dominika |  Něco o mně
Ták a tady mě máte jako malou holčičku!:D Myslím si, že jsem se vůbec nezměnila. Jak povahově, tak ani vzhledově, protože obličej mám furt stejnej, teda až na ten velkej nos co teď mám no:D ale pořád miluji ty samé barvy, ten samý styl oblékání, ve svých "puberťáckých" názorech se už jen utrzuji a taky koukám, že na téhle fotce pózuji skoro obdobně jako na všech ostatních...:D Porovnejte sami: