Můj e-mail pro případné otázky: dominikamikulska@seznam.cz
Č. účtu pro případný finanční příspěvek za mou tvorbu: 1360931022/3030

Prosinec 2014

Musela jsem zemřít

26. prosince 2014 v 15:20 | Dominika |  Knihy
Tento rok jsem k Vánocům dostala od všech jen samé knihy. Teď když jsem o ně tolik nestála, protože potřebuji jiné, mnohem důležitější věci a navíc na to čtení ani nemám moc času, jsem pod stromečkem našla 5 knížek. Jindy třebas jen jednu nebo taky vůbec žádnou. Ale protentokrát jich tam bylo až až. Mezi všemi těmi tituly se na mě blýskala kniha s názvem: Musela jsem zemřít od Anity Moorjani.

Samozřejmě jsem velice ráda za všechny knihy, protože jsem si je stejně vesměs přála a tahle byla opravdu krásná. Smlsla jsem jí za den a půl s tím, že jsem stihla napsat i okamžitou a smysluplnou recenzi. Což se mi ještě u žádné knihy asi nestalo. Buď proto, že nebyla tlustá nebo, že byla tak čtivě, jasně a jednoduše podaná což o moc knihách říci nemůžu.

Příjde mi, že v tomto svazku je snad více informací než v samotné encyklopedii. Nechápu jak se toho mohlo tolik vejít do jedné vůbec né objemné knihy.

I když jsou to všechno informace, které mi jsou blízké, jsem ráda, že se prostřednictvím knihy dostaly do oběhu. Někdy si dokonce říkám nač psát knihu, když to vše co mám na srdci a na jazyku za mě stejně vždycky někdo napíše?

Pro mě je až udivující když čtu příběhy ať uz v knize nebo kdekoliv na internetu či se ke mě dostanou přes film, že si někdo musí projít tak těžkou životní lekcí jako je rakovina jen proto aby pochopil základní principy života zde na Zemi. Aby došel k tomu čeho se mě dostává každičký den v podobě mých zážitků a konfrontací s lidmi. Za mě se stačí jen dívat a naslouchat světu kolem. Ten už nás učí sám o sobě. Neumím si prostě představit, že bych byla tak moc zaslepená, že bych onemocněla rakovinou a musela prožít klinickou smrt a nejde mi to ke mě proto protože vím, že se mi to nepodobá. Odmalička jsem člověk, který si bude dělat své stůj co stůj i kdyby mu přistřihli křídla. Takže v podstatě všechno co si prožila autorka knihy jsem pocítila též, ale úplně jinými životními situacemi, poněkud jednoduššími. Za což jsem nesmírně vděčná.

Určité pasáže mi připomínaly mě či mé známe. Hlavně tedy s tím hledáním a zjišťováním si věci ať už na internetu nebo v nejnovějších tilulech o rakovině, všech možných nemocech a o stravování. O tom co rakovinu spouští, čemu se vyhnout, předejít, jak dělat správnou prevenci, co jíst a nejíst aby člověka všechny ty nemoci nepostihly a nejlépe se mu vyhly úplným obloukem. Až jsem jednoho dne přišla na to, že všechno je špatně a že ani jedna rada byť ji prohlášuje osvícený, není ta pravá ořechová.

Jedna, kterou popisuje i autorka této knihy mi však po čase cvrnkla do nosu. V pořádku je jíst všechno na co má člověk chuť, tehdy kdy na to má chuť s tím, že si to jídlo vychutnává se vším všudy. Takže logicky se dostáváme pomalu, ale jistě k tomu, že není důležité co děláte, co jíte, jak to děláte, ale především to, jak se u toho cítíte a jaký máte pocit ze sebe samého! Často přemýšlím nad tím, že pocit ze mě samotné mám dobrý, ale z ostatních ne.

Nikdy jsem však neinklinovala ke knihám o zdravé stravě, vegánství, vegetariánství, a podobně a přesně jsem veděla proč. Protože si to všechno navzájem stejně odporuje a pak vám to v hlavě udělá jen větší a hlavně úplně zbytečný zmatek.

Také v knize došlo na hloupé lidské rady a poznámky myšlené sice dobře, ale spojené s očekáváním vůči vám. Stejně tak jako tradice, zvyky, návyky, zlozvyky a náboženství ve kterých je člověk vychováván a svazován. Že morálka je jen snůška přesvědčení už vím dávno.

Velmi mě potěšilo především když autorka popisovala to, jak mohou pozitivní afirmace spíše ublížit než pomoci. Jak vůbec nejde o to jaké máte myšelnky jestli černé nebo pozitivní, ale o to zda si ty myšlenky jste ochotni připustit a pocítit je. Dovolit si cítit se i negativně. Vlastně je to asi tak 2 kniha se kterou souhlasím úplně ve všem, není nic co by se mi nelíbilo s čím bych vnitřně nekorespondovala. A vzhledem k tomu kolik jich mám načteno jsou 2 knihy podle mě celkém málo, avšak věřím v to, že jich bude čím dál tím více, protože vývoj jde vpřed, pořád kupředu, všechno se inovuje, lidé přichází neustále na nové a ještě lepší věci než jsou ty předešlé. A tak je to i s knihami. Čím novější kniha, tím důležitější poselství obsažené v ní, které přichází přesně v tu chvíli ve které je na něj lidstvo připraveno. Vše má svůj postup, svůj řád a čas.

Neskonale ráda jsem byla když mi Moranji zas a opět potvrdila můj vnitřní pocit, že za svou nemoc si nikdo nemůže. Že neexistuje špatná karma ani nic podobného. Že každý ať už vrah nebo sebevrah dostává stejnou šanci, odchází do ráje. A že vrazi a sebevrazi potřebují o to větší soucit, nikoli zavržení protože už samo o sobě je to logické! Že my samy jsme si vytvořili tuhle nemocnou společnost a my jí můžeme také zase napravit a vyléčit. A to jedině tak jak říká Anita Moorjani: Spatřít v očích svého nepřítele odraz těch svých vlastních. Všichni jsme spojeni a každý jedinec je spjat i s tím či oním vrahem stejně tak jako s mistrem guruem někde támhle v Indii....

Že ego je naší neoddělitelnou součástí se kterou se rodíme a s kterou bychom měli i vyrůstat pouze za předpokladu, že ho příjmeme a budeme milovat, protože i ono je hodno lásky a jestliže ho milujeme, tak tím více upadá do pozadí a nedere se na povrch. Nemá pak potřebu vylézat, být středem pozornosti, do všeho se plést, vystrkovat rohy v podobě soutěžení, srovnávání, žárlivosti, pomstychtivosti a podobně. Čím víc se snažíte zničit ego, tím víc se ukazuje a prodírá na povrch, takže tudy cesta nevede, to je jen neustály dopředu prohraný boj a ztáta vaší drahocenné energie. Místo toho na něj můžete zapůsobit a zaůtočit mnohem víc něčím mnohem větším, silnějším, zcela nepřekonatelným a pro něj nečekaným- láskou.

Opravdu překrásné a neuvěřitelně výstižné bylo přirovnání života ke skladu s baterkou v ruce....

V knize jsou popsány i takové věci, které jsem cítila už dlouhodobě, ale neuměla jsem je dobře a správně popsat či zachytit. Anita Moorjani mi v tom však s lehkostí pomohla.

Jediné čemu jsem trošku neporozuměla, bylo když v knize stálo, že při modlitbě se lidé vzdávají chtění. Protože pro mě se lidé modlí právě proto, že něco chtějí a kvůli tomu aby to co si přeji dostali. Možná jsem si to špatně vyložila, tak když se tady najde někdo z vás kdo tomu rozumí tak sem s tím;)

Taky jsem se trošku zarazila u toho když psala, že podle ní by mělo být pravidlo, že by neměla existovat žádná stanovena pravidla, v tu chvíli jsem nevěděla, jestli je to myšleno jako vtip, ironie a nadsázka, nebo to myslí smrtelně vážně:D Ale já dala přednost první možností, protože jí také velice ráda používám.

Pani autorka Anita Moorjani píše, že u lidí jsme moc vážní, skeptičtí a že je neustále posuzujeme a porovnáváme, že bychom s tím měli přestat stejně tak jako to například neděláme u barev. Jenže já už si všimla, že někteří lidé dokáží i tu či onu barvu odsoudit jen proto, že se jim nelíbí a není jim blízká.

Dost jsem se u této knihy zamýšlela nad tím, jak to vlastně je když onemocní rakovinou malé dítě? Proč? čím si to zavinilo, nebo jak je vůbec možné, že tu rakovinu dostalo? A jak se z ní může ono vyléčit?

Napadalo mě i to, že každý člověk má rakovinu asi z úplně jiného důvodu a každý si v oné nemoci má uvědomit něco jiného....


Co jsem se tedy z knihy dozveděla popřípadě se jen utvrdila v tom, co už vím a co by nemělo unikonout ani vám abychom se vyhli rakovině či jakékoliv jiné za života získané nemoci:


1. Bezpodmínečně milovat sebe sama. Neplést si lásku s sobectvím, egoismem, egocentrismem a namyšleností.

2. Nikdo nemusí splňovat očekávání a přání duhých lidí. Lidé vás budou upřímně milovat pouze tehdy když ucítí, že jste sami sebou a nic nepředstíráte.

3. Nechte věci plynout tak jak jsou. Netlačte na pilu, nelpěte na věcech lidech ani pocitech. Tak jak to je teď je to v naprostém pořádku. Nechte věci být a oni se doslova vyřeší samy. Naučte se být šťastní pouze za pocitu nejistoty. Přestantě vyhledávat a honit se za jistotou. Upusťte jistotu ze sevření vašich pout, protože potřeba jakékoliv jistoty je vám na překážku v bytí. Potřeba mít jistotu je vlastně strach z nejistoty.

4. Odevzdej se životu a odprosť se od problémů.

5. Nemusíš mít pořád jen pozitivní myšlenky. Stačí se jen dokola nezaobírat těmi černými, pouze je nechat přijít a zase odejít.

6. Nic nepředstírat. Vždy být upřímný sám k sobě. Poslouchat své tělo, potřeby, sny, touhy a pocity a jít si za nimi.

7. Až teprve se vzdáš boje nastane mír a splynutí. Jakýkoliv boj vyčerpává a bere energii. Čili až teprve dovolíš a povolíš smrti aby přišla, můžeš začít plně žít. Až si připustíš a příjmeš to za své, že jsi chudý, začneš se stávat bohatým, atd...

8. Když věnujeme příliš energie obraně určitých představ znamená to, že se jich nechceme vzdát i když už nám neslouží dobře.

9. Nenechte se zlámat a ovlivnit řečmi, postoji a chováním druhých lidí. Jděte si pořád za svým ať vám říká kdokoli cokoli. Nenechte se přesvědčit o jejich pravdě, mějte pořád svou uvnitř sebe. Stejně tak nedovolte projít strachy druhých lidí k vám. Zde jsem si u sebe všimla, že vydávám přespříliš energie na to abych k sobě nepustila vrtochy druhých lidí, kteří se je na mě snaží hodit.

10. Mysl koná a duše chce být a super na tom je, že to v životě lze propojit a oba póly zharmonizovat - Mysl má touhu a potřebu jít a vydělat peníze. Duše má zase potřebu a touhu dělat to co jí baví, naplňuje, v čem se realizuje a v čem cítí své poslání proto: = Půjdu a vydělám peníze tím co mě baví a vezmu tak obojí jednou ranou.

11. Náš skutečný domov je v nás a jde s námi všude kam se pohneme.

12. Ráj není místo, ale stav.

13. Potřeba odpouštět vzniká z rozlišování věcí na dobré a zlé, když ale nerozlišujeme a nesoudíme pak nemáme co odpoušťět. A když už odpouštíte, tak vždy začínejte u sebe, protože když odpustíte sobě, už nemusíte druhým.

14. Neexistuje my a oni, on a ja, ty a ja, ona a ja, ale Je jen my!

15. Pokud do něčeho dáváte mnoho energie abyste to získali tak je to známka toho, že děláte něco špatně. Věci které jsou vám určeny by vám měly jít vždy s lehkostí.

16. Okolní svět a to co se děje v něm je důležité jen pro ty, kteří se nechají ovlivnit realitou života a daného okamžiku, nikoliv realitou svého vnitřního stavu.



Pro mě to v tuto chvíli znamená:

1. V práci nelpět na výsledku a vlastně ani na té práci samotné. Důvěra vzdát se potřeby kontrolovat výsledek. Někdy je to totiž dost těžké když vás to co děláte baví, nebo někoho tak moc milujete a nechcete o něj přijít...

2. Přestat mít strach z nejistoty a hlavně se přestat honit za jistotou, čerpat z nejistoty. Což spolu obojjí vlastně hodně souvisí. Chci si udržet práci, která mě baví, protože mě baví a protože chci mít materiální zajištění a jistotu. Takže až teprve pustím ze svých okovů práci a výsledky v ní, dostanu se do nejistoty ve které se musím usídlit a upokojit a poté mi práce půjde mnohem lépe. U sebe jsem si všimla, že když jsem byla malá, milovala jsem nejistotu a to dobrodružství které z ní vycházelo, jenže teď už to tak neumím a čím starší jsem tím méně se mi to daří. Je to také dané tím, co všude od lidí slýchávám a že jsem se osamostatnila od rodičů. Samo sebou, že jsem si předtím užívala nejistotu toho, že když bebudu chodit do školy, tak mě sice vyhodí, ale naši se o mě pak postarají...Mám pocit, že musím nabít a vydobít si svou vlastní jistotu a zázemí abych jí pak mohla zase pustit a dělat si v životě to co chci.

3. Často jsem ohromena kouzlem okamžiku do kterého jsem plně pohroužena tak že ho vnímám všemy svými smysly a pak se nemohu zabývat a soustředit se na příčinu toho okamžiku. Jsem tím momentem zahlcena, zaplavena a zaslepena, že nejsem ihned schopná pídit se po příčině toho proč se co stalo...


A co jste si z této knižní relace vzali vy?jaké ponaučení z toho plyne pro vás?


Z mého úhlu pohledu byla tahle kniha po dlouhé době, konečně vůbec nějaká, naprosto úžasná, famózní a plná pokory, obdobně jako i autorka, takže si myslím, že stojí za přečtení všem lidem, kteří jsou otevření otázkam života a smrti. Kniha je oceněna Bestsellerem právem.

Takže všem nadšeným čtenářům přeji příjemné čtení:)