Můj e-mail pro případné otázky: dominikamikulska@seznam.cz
Č. účtu pro případný finanční příspěvek za mou tvorbu: 1360931022/3030

Listopad 2016

Střevní chřipka

21. listopadu 2016 v 1:26 | Dominika |  Zážitky
Tak jsem zase zpět. Sice asi po sto letech a při né moc příjemné záležitosti, ale přeci jen Mlčící. Musím vám napsat co se událo. Stala se mi opět příhoda, kterou já tak, a věřím tomu, že nejsem sama, ze srdce nenávidím. Postihla mě střevní chřipka. Člověk si řekne, pff obyčejná střevní chřipka, tu já mám každým rokem s příchodem jara...No jenže pro někoho to znamená parkrát se pokálet a vyvrátit svůj obsah žaludku a druhej den už moct jíst. Jenže pro někoho to znamená 4 dny bez jídla jenom na vodě a cca tak týden rekonvalescence žaludku a střev než se vůbec dají dohromady. A s příchodem další a další střevní chřipky je to horší a doba uzdravení se prodlužuje a prodlužuje. Až už se někdy bojim toho, že jednou se po nemoci třebas už nikdy nebudu moct najíst...A tak jako mám strach z tohohle, mám strach téměř až fóbický z další a další střevní chřipky.

Musím říct, že moje tělo prostě reaguje jinak než těla ostatních lidí. Není fyzicky tak silné a na vše má hned svou odpoveď. Na všechny léky, přípravky, preparáty, doplňky a nemoci. Takže abyste veděli Dominice Mikulské je prostě ve stejné situaci vždycky hůř než Emílii odvedle...A to né proto, že by si to vymýšlela nebo na sebe chtěla upoutat pozornost, ale protože je to bohužel holý fakt.

Takže. Protentokráte to začalo v práci. Pracuju teď ve školce jako asistent pedagoga. Dělá tam i moje dlouholetá kamarádka přes kterou jsem se tam dostala. Před obědem chodíme s dětma většinou ven na zahradu aby se trochu proběhly. Už tam mi nebylo nejlépe, takový ten ztěžklý žaludek. Zrovna byl oběd, který mám ráda, hovězí vývar a křenová omáčka. Jenže Dominika se k němu moc nehrnula, ba naopak...Což už je u ní co říct. Jídlo má moc ráda. Tak jsem si řekla, že sním alespoň tu teplou polévku, že by mi mohla udělat dobře. V tom druhém jsem se jen tak nějak pohnípala a nejedla ho. U stolu jsem pomáhala jedné holčičce, která očividně nemá ráda křenovou omáčku, protože dala sousto do úst a natáhl se jí žaludek...Tak jsem se jí ptala, jestli chce jen čistý knedlík a maso a ona že jo, tak jsme jí to spolu s kamarádkou nepozorovaně daly aby to neviděla paní uklízečka, která tam drezůruje všechno a všechny a děti se doslova bojí cokoliv říct, hlavně to, že například něco nejedí a nemají to rádi, protože vědí, že je do toho potom bude nutit. A tak se radši nutí samy...Ano vítejte v realitě. Týráni v 21. století. Také jste ve školce měli takovou zrůdu uklízečku či pomocnici? Já tedy ano. A protože jinak bych odtamtud musela odejít úplně pryč, tak k tomu teď musím přihlížet i když mi to v dětství tolik vadilo...Asi napíšu článek i o neřešících se a naschvál přehlížíjecích zločinech v 21. století. Good nápad MlčícíProtože tohle je fakt na okamžitý vyhazov, jenže to by taky musela být ředitelka i k něčemu jinému než jen k vlídnému slovu.

Nehledě na to, že ta baba jaga, tam právě přinesla tu sviňi, střevní chřipku a to dělá u jídla, které podává nám a dětem!! Jak může někdo ve svých 70ti letech vstát a po celé problité noci jít do práce...Co to je za kyd, co nám cpou do hlav přes zprávy, že lidé staří jsou v době chřipek nejvíce ohrožení...hovno! Jsem mladá, ale i tak jsem nebyla schopná si skoro dojít sama na záchod! A ona vstane a nakráčí si do práce, kde celej den jen buzeruje, peskuje, šikanuje, týrá a dělá, že uklízí a přitom vzadu beztak plive do jídla aby to ze zášti chytli i ostatní a nebyla v tom sama! Sorry, ale tohle je čupka, a čupky budou mít vždycky štěstí, tady na tomhle světe teda rozhodně!

Nu, jdeme, ale dál. Protože byl ten týden svátek, bylo ve školce méně dětí než jindy. A jelikož se já s kamarádkou staráme o chlapečky, dvojčátka, tak se nás paní učitelky ptaly, kde s nimi chceme spát, protože jedna třída byla z důvodu málo dětí přesunutá do druhé. Tak si říkám, že asi zůstaneme v té velké třídě sami jako minule. Taky mě, ale napadlo spát s kamarádkou a tím druhým chlapečkem v logopedii jak to oni dělávají běžně. A ještě, že jsem tak udělala i na naléhání chlapečka kamarádky ať jdeme pryč Mlčící. Někdy i když jsou děti hodně intuitivní je prostě lepší se jich na názor radši neptat Mlčící . Tak jsme díky bohu zůstali. Celé tři hodiny co děti spaly, nebo alepsoň měly spát, jsem ležela a bylo mi čím dál tím hůř...Kamarádka mi povídá, že to bude dobrý a ten můj klučík, jak kdyby to věděl, říká jen tak do větru: nebude...A taky, že nebylo. Těsně před se narychlo kamarádky ptám, nevadí ti když tady budu zvracet?? a už to ze mě letělo..

Nejdřív na záchod zezdola a pak, co jsem si hned vzala černé uhlí, tak kdybych to ovšem stíhala, na záchod i zezhora, v mém případě to bylo do umyvadla v logopedii a pak do koše, protože to semnou v umyvadle tak třískalo, že jsem se na nohou skoro neudržela a málem povalila nejen kamarádku, ale i to umyvadlo, které mě bouchalo hlava nehlava. Opravdu jsem měla pocit, že vyzvracím snad i srdce. Bylo to jako kdybyste chtěli vyzvracet něco obřího, ale přes krk vám to prostě nemohlo projít a tak ste si i ten jícen natrhli.

Ale víte co je na tohle ten nejlepší vynález?? PÁS V AUTĚ. Ten vás udrží stoproMlčící(vyzkoušeno). Takže já při každém dalším: "cítím, že už to na mě zase jde" jsem měla pocit, že už to tělo nezvládne, protože, za necelou hodinu ze mě byla hotová troska bez vody a energie v těle. A nemít u sebe kamarádku, tak to nezvládnu jak psychicky tak fyzicky. Mohla jsem jí mačkat a vysloveně fňukat. Ano, je mi 23, ale v těchto situacích pořád volám mámu, fňukám a brečím. Nestydím se za to, jelikož kdyby mi někdo řekl, že takhle se umírá, tak se tomu nebudu vůbec divit. Ale o to víc bych se smrti bála.

Takže má věrná duše, semnou ve školce prožívala nejhorší chvíle mého života i přesto, že já vím, že bych s ní tyto momenty prožívat nemohla, protože mám šílenou fóbii ze zvracení jiných lidí. To jsem, ale zlá a oškliváPlačící. Byla bych s ní v jakoukoliv jinou těžkou chvíli, ale fakt né v tuhle, to by se tam pak museli starat nejen o ní, ale i o mě.

Pravdou je, že v těchto momentech bych každému dala co by jen chtěl, klidně ať si vezme mojí kreditku, nebo co já vím co jestě...Nezájem, člověk je soustředěnej jen na to jak moc špatně mu je. Na chvíli teď a tady a na to, kdy zas poběží na záchod. Nejhorší je když neví co dřív, jestli zvracet nebo se po*rat. A to si pište, že byly chvíle kdy jsem neveděla...

Tahle nemoc z vás prostě udělá za pár okamžiků nelidskou bytost, které vezme veškerou možnou důstojnost, kterou člověk má. Vezme vám možnost se sami rozhodnut zda chcete nebo ne, vezme vám svobodnou vůli, protože zadržet vůli to taky nejde. Vezme vám možnost se ovládat a mít nad svým tělem moc a kontrolu, což asi nikdo rád nemá. Je to něco co nejde ovlivnit prostě ničím a to mě na tom děsí úplně nejvíc. Když vás při tom někdo vidí, znamena to, že spatřuje vaše nejniternější já. Víc už před nikým obnaženi být nemůžete... A jsem nesmírně ráda za to, že tam semnou byla zrovna moje přítelkyně, ne nikdo jiný. Dokonce tam semnou zůstala déle než měla, abych tam do příjezdu přítele nebyla sama. A starala se jak o mě tak o svého hyperaktivního klučíka tak o mého autistu. Obdivuhodná to žena. Nu, ano, jinak by ani nebyla moje kamarádka žejo MlčícíNevím co si tam bez ní počnu, až odejde, a nevím co bych dělala kdyby tam nebyla...Ale jak moudře a pravdivě pravila: "vždycky se to zařídí tak aby u tebe někdo byl a pomohl ti" snad ano...

Ptáte se jak to pokračovalo dál? Až na to, že vždycky když mě kamarádka uklidňovala, že už to bude dobrý, tak to bylo špatný a opět jsem letěla na záchod nebo už ani nevím kam, tak jsme se mezitím obě dozvěděly, že ve vedlejší tříde děti zvrací jeden za druhým a jeden přes druhého. Teď si představte jak by to dopadlo kdybychom šli spát s ostatními dětmi...Já věděla proč jít tam kam jít. Na celou školku jsme byli 4 dospělí. Nevím co bychom dělali kdyby to postihlo i ostatní. Kdo by se o ty děti postaral? Z dospělých jsem to byla samozřejmě, ale naštěstí taky jenom já. Nestála bych o to, tam koukat a poslouchat ostatní jak zvrací, to to opravdu odnesu radši já za všechny 4. I když, možná bych utekla, ale jěště před tím bych na mou omluvu za paní ředitelku zavolala hygienický ústav, zachranku, vyhlásila stav nouze a nevím co ještě...Nevinný

I když jsem veděla, že rychleji bych byla doma autobusem a metrem, tak bylo lepší, že pro mě příjel přítel autem, protože sama jen tak někde v metru a v autobuse bych to fakt nedala. Navíc nepotřebuju vidět ty obličeje jak by se na mě všichni ksichtili, protože samozřejmě nikomu není příjemné se koukat na zvracejícího člověka.

V autě to už bylo celkem OK. Dvakrát jsem se ještě vyzvracela do pytlíku se kterým jsem se taky skoro udusila, protože sem ho vdechla nosem, ale hlavně, že jsem byla konečně pryč z hnízda, kde se dělo to nejhorší a kam bych se kdybych nemusela už nejradši nikdy nevrátila, jelikož se mi to tam celé kvůli tomu všemu zprotivilo a kdyby zvracela třebas i kamarádka, tak by se mi asi zprotivila i ona..

Přítel byl dost unavený, díky tomu i klidný a tichý a mě to tak nějak docela uklidňovalo. Já jsem povídala a povídala abych se nějak zabavila a odvedla si pozornost od toho jak mi je zle, ale když už na mě potom přišlo zvracení, prostě jsem zvracela a nedělala z toho vědu, protože partner se musel věnovat řízení, tak mě ani nehladil, ani neuklidňoval, prostě tam jen byl a mlčel a jeho přítomnost mi stačila. Čím déle jsem zvracela, tím více jsem si na to zvykala. V jednu chvíli jsem se rozhodla zavolat mamince mého klučíka o kterého se ve školce starám, že bohužel nepříjdu do práce ani v pátek, jenže jsem cítila, že budu zase zvracet, tak jsem ji to honem řekla a hned položila až se divila, naštěstí jsem ji to potom vysvětlila, protože jinak by to působilo fakt divněSmějící se

Chtěli jsme nějak projet tou ucpanou Prahou co nejdříve a stihnout mojí doktorku, která tam zrovna téhož dne byla až do 6ti večer, jiné dny je tam jen do 2 či do 12ti, takže jsme to stihli jakž takž za 5 minut 12. Vlitla jsem do ordinace, sestřička na mě chrlila milion otázek najednou, já byla úplně dezorientovaná, dehydrovaná, takže jsem absolutně vůbec netušila co po mě chce. Do toho na mě přišel opět průjem, protože v autě sem ho musela zadržovat takže mi sestři letěla otevřít dveře na záchod. Potom mi píchli injekci proti zvracení a domů mi dali podobný poklad v podobě tabletek, kdyby náhodou. Což si myslím se bude hodit i do budoucnosti, nejradši bych aby ne, ale člověk nikdy neví.

Doma mě pak začalo bolet i celé tělo, svaly a klouby jako kdybych měla normální chřipku, hlavně tedy bolesti zad a namožené svaly od zvracení na břiše.

Další dny jsem se už jen kurírovala a ještě mě navštívila přítelovo babička. Měli jsme na víkend samozřejmě plány, ve čtvrtek jsme měli jít na návštěvu k babičce, v sobotu na oběd do restaurace v Praze, už jsme měli zamluvený i stůl a také do muzea voskových figurín. Dominika si opět něco plánovala tudíž se to celé pokazilo a nic z toho nevyšlo. Jediné teda, když nemůže (já) Mohamed k hoře tak příjde hora (babička) k Mohamedovi. S babičkou jsme hezky pokecaly, o tom jak u nás ve školce teď řádí nejen prý "jednodenní" střevní chřipka, ale i roupy a vši. Vši už jsem taky měla, těch jsem se zbavila docela rychle, roupy jsem měla jako malá no a střevní chřipku při které teď všichni pouze zvraceli, jediná Dominika i průjmovala jsem si už také prodělala, takže asi tak. Někdy přemýšlím nad tím, že být tou ředitelkou, nebo nějakou kontrolou tak bych tu školku celou zavřela a dala ji na karanténu. Nebo by měl u dveří někdo stát a děti prostě před vstupem do školky prohlédnout a kdyby náhodou ihned je rodičům vrátit, protože oni je tam šoupnou i když jsou nemocní, protože oni musí přece do práce...A to i tehda pokud jsou matky na mateřské!

S babičkou jsme byly obě nějak churavé, já s chřipkou a babička má už dlouho nemocný palec s kterým nemůže moc hýbat, poprosila jsem jí o to aby mi koupila toaleťák, protože ten náš sem všechen vypotřebovala...Smějící sea balenou neperlivou vodu bez příchutě. No jenže jsme byly dvě, já bez síly a energie a babička s nemocným palcem, sme mi nemohli tu minerálku otevřít Smějící se

Všimla jsem si i toho, že jak je člověk bez jídla, vitamínů a minerálů, tak šííleně zapomíná, měla jsem opravdu hrozný problém s pamětí, šla jsem něco udělat a v momentě jsem zapoměla kam a proč jdu!Překvapený to už je pomalu jak u autistů, tak mě napadá třebas by jim mohlo trochu pomoct, kdyby se jim podávaly vitamíny ve větší míře.

Teď si postupně vzpomínám a vybavuji, že se mi těsně před nemocí zdály fakt hrozné, děsivé a zlé sny, teď už vidím souvislost. A jak se říká, nic se neděje náhodou.

S touhle nemocí jsem trochu i zhubla, což já nesu dobře, ale babička říkala, že zrovna když už se trochu zpravim a vypadám jako ženská, tak zase zhubnuSmějící se Teď už to hubnutí půjde snad i snáž, protože vám musím říct, že kvůli tomu jak jsem zvracela, jsem ani nebrala svoje antidepresiva, tudíž jsem je přestala brát úplně. Jsem týden bez, ráz naráz a necítím žádný špatný ani nijaký jiný účinek jak mě všichni strašili. Nemám žádné šílené stavy, a dokonce pociťuji svojí frndu a opět mě přitahuje porno!Mlčící A jsem víc emotivní. Čili cítím, že se tak trochu navracím. Mysím, že tohle byl celý a jediný záměr toho, proč jsem vůbec onemocněla. Protože bez pomoci nemoci bych se sama ze dne na den kvůli strachu, těch léků asi nikdy nezbavila. Ach jak já se bála co semnou bude až je vysadím...A najednou to jde úplně samo a přirozeně. No, přirozeně zas až tak asi ne, ale když si Dominika nedá říct, tak co jiného na ni tvrdě zabere než střevní chřipka??ÚžasnýTakže se dá říct, že všechno zlé je k něčemu dobré a že jsem z toho opět vyšla s poučením se a že mi to i něco dalo, ne jen vzalo. Vzalo stejně jen nachvíli, pak se mi to stejně vrátilo, ještě s mnoha plusy navíc. Za ty dny (týden) co jsem doma jsem stihla Vánoční úklid. Mám uklizeno, vygruntovano, vypráno a i ty okna se záclonami se u nás lesknou. Nevydržím prostě jen tak sedět a nic nedělat. Nevyužít ten čas, jo kouknu se na film, přečtu knížku, pospim a poležím si, ale pak už mě to nebaví. Takže vlastně to byl tak silný zážitek, až mě to donutilo k tomu, napsat o tom a vypsat se z toho všeho, přičemž jsme se dostali k dalšímu pozitivu.

Možná se někomu zdá divné, že píšu zrovna o tomhle, že je to takové divné téma, o kterém by někdo ani neměl nic moc co říct a nevěděl by co o tom psát. Jenže u mě je tohle vždycky přelomové období, je to pro mě něco tak moc niterného, tak moc bolestivého fyzicky až to dokáže pohnout se vším s čím jsem si já doposud neveděla rady. S každou další střevní chřipkou u mě přichází a dochází i k určitému způsobu osvícení, prozření. Vím, že to zní asi šíleně, ale je to tak. Nevím jestli se to dá dobře vysvětlit a vyjádřit, tak aby ste to vůbec pochopili. Možná když si přečtete ještě jiné moje články, tak pochopíte. Je to prostě jako kdyby se tělo doslova potřebovalo ze všeho toho špatného co doposud zažilo a prožilo očistit (vyzvracet a vyexkrementovat). Asi jsem holt tvrdý oříšek a potřebuju ne facky, ale pěstí. Myslím si, že střevní chřipka je pro mě životně důležitá a že jsme spolu spjati už odmalička. Jen když jsem byla malá, tak jsem to jestě nedokázala takhle brát a z té bolesti poté tak čerpat, taky, ale ty chřipky nebyly tak silné, to je fakt. A každá ta chřipka je vždy úplně jiná, za jiných okolností s jinými lidmi a v jiném prostředí, pokaždé je jedinečná a podle toho ke mě i promlouvá. Začne nová etapa, něco se utuží, něco odejde, odumře, umře, prostě se toho hodně změní.

Jak jsem držela dietu, ve které jsem já teda profík, protože bych klidně nejedla i týden a pak už bych nemusela jíst vůbec kdybych měla sílu, jenže to bych bez jídla bohužel neměla, tak jsem si alespoň užívala a připravovala jídla přítelovi. To mě hrozně bavilo, sahat na jídlo, vymýšlet nové variace s ingrediencema, čichat k jídlu, dívat se na to, jak ho jí a jak mu chutná a jak si to vychutnává. To mi stačilo k tomu abych se i já cítila najedená. Skvělý a nezaměnitelný pocit. Kdybych měla víc strávníků, tak asi vařím a kuchtím od rána do večera. Jak zvláštní. Tak daleko, ale přitom tak blízko k jídlu...Blíž jiným, svým, novým, pro někoho úplně neznámým způsobem. A jsem za to vděčná. Škoda jen, že přítel nemá tak 4 žaludkySmějící se To co jem si v tu chvíli nemohla užívat já sama na vlastní kůži, jsem si užívala možná o to intenzivněji prostřednictvím přítele, jako kdybych za něj cítila tu chuť toho jídla, které právě jí.

Přemýšlím o tom, že bez roušky už do školky nevkročím ať se děje co se děje...No řekněte sami, jak je možné, že ještě v dnešní době lidé tolik trpí na obyčejné chřipky, když už dokážou vyléčit rakoviny, aids a co já vim co ještě...Jakto, že jsou vakcíny na veškeré možné choroby, dokonce i na chřipku kapénkového původu, ale na střevní chřipku ještě nikdo nic nevymyslel??Ne tomu nevěřím!

A co vy na to? Jak to vidíte vy? co pomáhá vám při střevních obtížích?? Nějaké rady, tipy, recepty jak si pomoci sám, jak zmírnit ten úporný stav při průjmech a zvracení?

Musím říct, že mě nejvíc pomáhá první den být pouze o tekutinách jako je ledová převařená voda nebo neperlivá balená bez příchutě, ledový černý čaj bez cukru, cola s převařeným ledem, další dny bánán, suchary, suchý rohlik se šunkou, eidamem či medem a domácí marmeládou, vařená rýže spolu s mrkví a bramborem bez slupky plus s uvařeným kuřecím prsem. Jestli už zvládnete tohle, tak další dny už můžete přidávat další a další potraviny až budete nakonec smět všecko...Nevinný

Z jídla mi pomáha tohle, ale jako podpůrne prostředky při uzdravování je skvělé si každou chvíli moct vyplachovat pusu, časteji si mýt zuby, dávat si studené obklady na břicho, vyměnit ložní prádlo, vyměnit si zubní kartáček za nový a udělat si příjemnou koupel. A jako třešnička na dortu je velice příjemná masáž namožených svalů od vaší drahé polovičky. Tak to mám ráda já a co vy?