Březen 2018

Deprese

31. března 2018 v 22:22 | Dominika |  Nemoci


Co je to vlastně deprese? Proč jí máme a jak souvisí či nesouvisí deprese se zodpovědností?

Každý, jestli je to dítě nebo ne, na tom ve výsledku mnoho nezáleží, touží po bezpodmínečně lásce a přijetí. Rozdíl je jen v tom, že zralý dospělý si lásku a přijetí umí a dokáže dát sám a dítě to neustále vyžaduje od druhých, od rodičů.

Je proto potřeba už malé děti učit tomu, že vše co potřebují, mají samy v sobě a že si vše mohou dát samy. Samy bez všech mohou být pro sebe tím, kým potřebují.

Jenže to je tak. Nejdřív se vám dá dudlík a pak vám ho berou, nejdřív se vám dají pleny a pak vám je berou, nejdřív se vám dají rodiče a pak vám je berou a tak je to se vším. Nejdřív dáváme imunitu, ochranu a podpůrné berličky, a když je vezmeme, nechápeme, co na tom to dítě nechápe…

Zodpovědnost, co je to zodpovědnost co si pod tím kdo představuje? To co žijeme zde, je uměle vytvořená zodpovědnost, nátlak ze všech stran, musíš být zodpovědný za to či ono, za tamtoho a tamtu, za tohle a za vše a za celý svět a nejlíp za celou zeměkouli kdyby to šlo.

Zkoušela jsem se tedy nestotožňovat se s pocitem "musím" což mě paradoxně nakonec vyčerpávalo mnohem víc než samotné podřízení se něčemu či někomu a možná i víc než samotná deprese. Všichni totiž známe pocit, kdy na nás někdo tlačí do té doby, dokud nás nemá v pasti, dokud nás nechytí, a dokud od nás nedostane to, co chce.

Zkusili jste se někdy v práci například nestotožnit s tím, že vy jste podřízený a váš šéf nadřízený? Umíte si to vůbec představit? Jak by to asi vypadalo a jak by to asi dopadlo? Tady v tom světě to někdy vypadá, jako kdyby to fungovalo stylem: buď ty anebo já. Když ty nevyužíváš druhé, oni budou využívat tebe. Kolikrát se stane to, že se i rozhodnete dle sebe a svých citů jenže stejně vás to nakonec dožene. Lidé vám to potom dávají hojně sežrat, a když si neublížíte vy samy, ublíží vám oni…Tak jak z toho ven?

Často jsem slýchávala věty a to dokonce i od terapeutů, typu: "deprese máš proto, protože nechceš převzít zodpovědnost za svůj vlastní život". Deprese je, ale opak nezodpovědnosti, je to naopak přílišná zodpovědnost, kdy se člověk snaží být zodpovědný za vše za, co může být odpovědný, vzal toho na svá bedra mnoho, vzal na sebe dokonce zodpovědnost i za své rodiče a jejich funkci kterou oni třebas úplně nezvládli. Bere na sebe odpovědnost i za to, co není jeho problémem.

Kdo vůbec vymyslel zodpovědnost? Moje jediná zodpovědnost je ta, že jsem zde. Nic víc, nic míň. Ale lidé se snaží vás přesvědčit o opaku, o tom, že jsem zodpovědný za všechno. Když já jsem zodpovědný za vše, vylučuje se tím úplně možnost toho, že by byl i někdo jiný zodpovědný za vše a kdyby se naše zodpovědnosti spolu střetli, vzájemně by se ovlivňovali.

Uměle vytvořená zodpovědnost je špatná známka ve škole, chození do školy, do práce, je milion situaci v dnešním světě a mnoho z nás si to ani neuvědomuje.

Někdo, ne já, vymyslel, že budeme chodit do práce. Někdo, ne já vymyslel, že budeme platit penězi. NĚKDO, ne já vymyslel, že se bude chodit do školy. Nejsem zodpovědný za to, že jsem vymyslel povinnou školní docházku, ale za to, že do té školy nechodím, za to už najednou zodpovědný jsem. Dokud vše klape jak hodinky, a já poslušně přijímám zodpovědnost za vše, co se mi naskytne, je vše v naprostém pořádku, jakmile však vystrkují růžky a dovoluji si s něčím nesouhlasit, už jsem nezodpovědný a už bych mel být zodpovědný.

Zdá se, že jsem tedy zodpovědný za vše, kdo na mě někdo něco narafičil, nastrčil a já s tím nesouhlasím a nechci za to být odpovědný, protože to semnou vnitřně nekoresponduje - protože ve skrytu své duše jsem si vědom toho, že nic takového že mě nevzešlo. A potom doma řveme na děcka, která chodí za školu, neposlouchají a prý si nedělají SVÉ povinnosti, které mu někdo vymyslel.

Kdo z vás si vybral ve svém životě, vše, to jaký bude dýchat vzduch? To jaká mu bude téct voda z vodovodu? To jakými penězi, či vůbec penězi bude platit? Kdo z vás si vybral, jaké předměty se ve škole budete učit? To jakou učitelku budete mít? To jaké jídlo se bude v jídelně podávat? To jak dlouho bude jaká vyučovací hodina trvat? To kolik za vykonanou práci dostanete peněz? To kolik se toho vůbec budete učit?

A to, že někdo sám sebe přesvědčí o tom, že to jeho zodpovědnost skutečně je, je spíš smutný fakt než výhra.

Povinné očkování? Nechte si dítě naočkovat, do té doby vše v pořádku, ale když se něco zvrtne? Dítě zemře nebo těžce onemocní? Je to vaše vina! Vaše zodpovědnost - muset si naočkovat dítě. Je to celé tak směsné…

Nám se naopak zodpovědnost úplně vzala a to už od peřínek! Proto tolik lidí trpí depresemi, a já nevím čím vším možným ještě…

Věřte, že neznám nikoho na zemi kdo by sám za sebe a za svoje skutečná rozhodnutí, která učinil pouze on, nebyl rád zodpovědný a odpovědný a to ještě s nadšením.

Zodpovědnost je vždy o výběru. Nikoho nemůžeme nutit být zodpovědným za to, za co se zodpovědný být necítí, neboť by to bylo nutit ho být někým, kým být nemůže a ani nechce a z toho přesně vychází skutečné deprese, nemoct být tím kým jsem!

A to se odehrává dnes a denně. "Měl bys", "musíš být"

A nebýt zodpovědný za to co jsem sám nestvořil a nevytvořil, neznamená mít depresi.

Naopak to znamená být silný, sebevědomý a vyrovnaný jedinec, které společnost moc nechce. Ona radši ty "chcípáky" na smrt nemocný, churavý, zničený a vystrašený…

Na druhém břehu jsem zodpovědná za své myšlenky, za své pocity a za skutky zde. Jak ryzí a čisté byly a jsou. Jak upřímná a věrná jsem především sama sobě.

Ale tady se zdá, je zodpovědnost něčím zdaleka jiným než skutečnou zodpovědnosti SAM ZA SEBE.

Máme pouze falešnou verzi zodpovědnosti. Což je jako člověka, který má žízeň přesvědčit o tom, že má vlastně hlad. Prvotní záměr nevzešel z vás, ale někdo chce aby ano, snaží se svou zodpovědnost hodit na vás a nutí vás se přiznat: "ano to já jsem autor této věci, skutečnosti", "ano to já jsem toto stvořil, vymyslel". "Ano pochází to ode mě". Přebíráme zodpovědnost za lidí, co už jsou miliony let mrtví a my jedeme pořád ve stejném vzorci, co po sobě oni zanechali. Neustále za nás někdo rozhoduje a neustále je rozhodováno za lidí bez jejich souhlasu o jejich zodpovědnosti. Rodiče a jejich zodpovědnost za děti? Dítě se rozhodne v jednu chvíli, že něco udělá a nese za to zodpovědnost rodič? Není to trochu na hlavu? Kdy jsme se tak naučili přehazovat zodpovědnost na druhé??

Když se přítel rozhodl, že svým rodičům neřekne o mém potratu, ok bylo to jeho rozhodnutí a neznamenalo to, že by nebyl zodpovědný. Lžeme, nebo neříkáme celé pravdy i proto aby se za ně někdo cizí necítil odpovědný, protože nemusí, není to jeho starost.

Už jako malé děti jsme si chtěli dělat věci sami podle sebe a podle svého rozhodnutí ať to dopadne jakkoliv a nebáli jsme se toho, jak to dopadne a co to pro nás bude znamenat. Jako děti jsme byly nejvíc zodpovědné bytosti ze všech.
Jsem až moc zodpovědná a pozor! Přílišná zodpovědnost může vést až k obsesi.

Kdo by si na sebe vzal zodpovědnost toho být bez léků, přičemž je nemocný. No přeci jen ten co si věří, že to zvládne sám a nepotřebuje k tomu polykací berličku. Někoho kdo to na oko vyřeší za něj (lék) 😉

Deprese mi také pomohla si uvědomit, že život a partnerský vztah není pouze o sexu. Že lásku lze projevovat, cítit a vytvářet i úplně jinými způsoby, něž jen námi všemi známým pohlavním stykem. Došla jsem díky ní k poznání, že je něco, co je ještě mnohem víc. Něco co dva lidi drží pohromadě v době nemoci a stáří, protože jen vztah na pevných základech vydrží bez sexu třebas i 10 dlouhých let, aniž by ho musel vyhledávat jinde a aniž by to ve vztahu napáchalo nějaké škody, závady a trhliny.

Ony takové doteky, pohlazení, polibek, pochopení, naslouchání, objetí a přítomnost toho druhého mohou rozproudit mnohem více lásky než samotné milování. Energii, která mezi dvěma lidmi proudí a předává se lze vytvářet i jinak.

Lidé s depresí také mohou prožívat opravdu velmi nepříjemné pocity ve chvílích kdy, cítí, že je rozhodováno za ně, nebo že by mohl někdo něco rozhodnout za ně. Nebo v případech kdy jim někdo vnucuje své stanovisko, svůj názor a to třebas byť jen v obyčejné konverzaci, což se děje v obrovské míře, vědomě, nevědomě a na všech frontách. Oni to cítí mnohonásobně silněji.

Čím tedy nedáme šanci depresi u sebe, u druhých a celkově ve světě? Pokud dáme druhým i sobě samým volnost a svobodu. Moct se rozhodnout sám za sebe ať už to bude mít jakýkoliv výsledek a jakékoliv následky. Mít rád sám sebe i lidi, ať už si zvolí cokoli. Důvěrou v sebe i v druhé lidi. Slušným, respektujícím, uctivým a rovnocenným jednáním s sebou, s dětmi, s dospělými, starými, nemocnými, černými, bílými, podřízenými i nadřízenými. Nechat lidi být tím kým jsou. Věřte, že v takovém světě deprese nebude mít ani šanci! Protože čím víc jdeme proti davu, tím víc jdeme vlastně samy proti sobě a naopak. Jelikož tím se chce člověk oddělit, odlišit, být jiný než ostatní, přitom v jádru jsme všichni jednota což, ale neznamená, že bychom nemohli ke každému a ke všemu přistupovat individuálně protože každý opravdu jedinečný jsme.

Když už jsme u toho respektu, víte, koho máte respektovat především? Samy sebe. Čili pokud cítíte, že respektováním něčích z venčí vytvořených pravidel byste porušili respekt k sobě samému tak máte plné právo jít od toho. Což znamená, že se vymaníte z postoje oběti. Moct se svobodně rozhodnout jak to v tu chvíli cítím, bez následného postihu jak u dítěte tak u dospělého, to je to oč tu běží.

Takže nezapomeňte, že člověk nemusí nic. Musí jen umřít. Protože když sebe či druhé budete stavět do role "musí" pak bude deprese brzo vaším nejvěrnějším společníkem.



Nejlepší rady a tipy od psychiatrů a psychologů

31. března 2018 v 0:26 | Dominika |  Terapeutická léčba

1. Piš si vše, co se povedlo, poštěstilo a co tě potěšilo. Když se něčeho bojíš, napiš si co by se mohlo stát a jak by jsi to řešil a co se nedaří to rozklíčuj na kroky.

2. Najdi příčinu svých problémů a mizerných stavů, nebo se o to alespoň pokus.

3. Mysli hlavně sám na sebe a měj se na prvním místě!

4. Snaž se myslet pozitivně a optimisticky.

5. Dělej a věnuj se tomu to co tě baví, naplňuje a uspokojuje.

6. Když budeš vědět příčinu čehokoliv co tě trápí, hned se ti to bude i lépe přijímat. A přijetí, smíření a důvěra v život je to nejdůležitější co potřebuješ pro svou vyrovnanou psychiku.

7. Pokud víš, cítíš nebo máš pocit, že pokud by sis v příbalovém letáků od léků na psychiku přečetl něco negativního a mohlo by tě to rozhodit, tak ho raději vůbec nečti, mohl by sis ty vedlejší účinky totiž zbytečně vsugerovat.

8. Pokud se bojíš a máš z něčeho strach představ si tu situaci, i to jaký by to mělo nebo mohlo mít dopad a jak bys to vyřešil.

9. Postav se svému strachu čelem nebo se o to aspoň neustále pokoušej. Navštiv to své ustrašené místo v hlavě a prohlédni si ho zblízka.

10. Žij přítomností a nezabývej se minulostí. Co se stalo už stejně nevrátíš. A co se má stát, se stejně stane.

11. Pamatuj: Nikdy v tom nejsi sám!

12. Snaž se dělat věci a rozhodnutí co nejvíc vědomě a nedělej nic co je ti proti srsti!

13. Pamatuj: Když to nebolí (tělo i duši), tak to neléčí!

14. Léky za tebe nikdy neudělají vše, musíš se snažit i ty sám.

15. Snaž se co nejméně sledovat své tělo a jeho přirozené pochody, protože jinak můžeš vytvořit problém i tam kde předtím vůbec nebyl.

16. To CD které se ti v hlavě zaseklo a neustále se dokola přehrává (stále ty samé myšlenky) stačí přeci jen vyndat a dát tam nové.

17. Když neumíš chodit tak se plaz a jednou se postavíš. Když rezignuješ tak se nepostavíš nikdy a přestaneš se i plazit.

18. Neustupuj strachu, když ustoupíš zvětší se!

19. Když to tak přišlo, tak to tak i musí odejít.


Naše letní focení

23. března 2018 v 15:26 | Dominika |  Zážitky
I když je venku stále ještě zima, hodím vám sem jeden z mých letních momentů, třebas tím přivolám Jaro Usmívající se

V létě jsme s přítelem byli na focení u jedné fotografky. Trvalo mi celkem dlouho než jsem nějakou vůbec v té době sehnala, protože většina už byla na celé prázdniny zamluvená a neměla čas. Hrozně jsem se na to těšila a byla jsem nadšená když jsem někoho, kdo má na své stránce fakt pěkné fotky našla. A jak už to tak u mě bývá, když se na něco moc těším dopadne to pro mne nemile.

S paní fotografkou byla super domluva, focení proběhlo velmi příjemně a uvolněně. Nicméně mě trochu udivilo i když jsem koukala, že je to prý normální, že prý je mnohem lepší fotit na večer než přes den, protože dříve je to potom moc kontrastní. A já to chtěla schválně v létě, využít krásného počasí a sluníčka. Za mě jsou prostě fotky na sluníčku, pokud se to umí, jedny z nejhezčích a nejkrásnějších fotek.

Trošku mě překvapilo i to, že profesionální focení mělo trvat pouze 30-60 minut. Což nakonec samozřejmě trvalo mnohem déle. Paní fotografka na mě působila velmi mile a sympaticky. Byla to taková hezká, umělecká duše, až jsem si řekla, jak supr by bylo mít takovou kamarádku...

Dopředu jsme se domlouvali na tom, kde se bude fotit, co planujeme mít na sobě atd...Protože přítel neměl žádné jednobarevné oblečení, které by barevně ladilo s mými šaty, jeli jsme něco koupit a nakonec jsme myslím, vybrali dobře.

Jelikož jsem měla focení v plánu už celkem dlouho, hrozně jsem se na fotky těšila a nemohla se jich dočkat, nicméně z těch 195 fotek z nichž jich tam i tak ještě dost chybělo jsme si měli vybrat 10 konečných fotografií pro následnou úpravu a konečné zkompletování. Horko těžko jsem vybrala 8 fotek, protože já jsem v tomhle ohledu hrozně náročná, sama sobě se jen tak někde nelíbim a musí to prostě nějak vypadat a působit.

Paní fotografku to mrzelo a bylo mi od ní doporučeno, ať si pro přístě vybírám fotografa podle jeho portfolia, že jsem asi očekávala více statických póz o čež mi tolik ani nešlo. Spíš jsem se všude fakt blbě xichtila, stála nebo to prostě celkově nevyznělo dobře. Někde jsem měla vlasy přes obličej, rozchuchané, rozházené, tak si říkám, že to pak snad upraví. Bohužel úprava jejích fotek stála za starou bačkoru a já byla místo nadšení totálně zklamaná, naštvaná a smutná. Prý by úprava vlasů trvala moc dlouho, že to chce přístě přelakovat vlasy, což jsem samozřejmě udělala a že jsem si měla poručit větru ať nefouká a ještě mě zhodnotila jako šílenou perfekcionistku...Smějící se

Tak do háje teda, když už něco, co mě baví dělám a je to služba pro druhé, tak to snad dělám pořádně a co nejlíp, né že to odfláknu a pak za to budu žádat ještě prachy...Ty peníze jsem potom neměla chuť jí ani posílat, za takový přístup a takovou práciKřičící

Totálně mě odělalo a dostalo, že na svých stránkách měla překrásné fotky, skvěle vypracované, upravené, nebylo co vytknout a pak když ty fotky nejdou na její web, tak na to peče? To je mi teda super byznys...Ukázat se v tom nejlepším světle, s těmi nejlepšími fotkami abych nálakala lidi a pak to šulit co to jde. Takže pro svou reklamu si fotky upravím krásně a na druhého se*u? Opět jsem jen naletěla na někoho kdo na mě chtěl pouze vydělat a vytřískat peníze a to jsem si bláhově myslela, že to dělá proto, protože jí to naplňuje a přináší radost. Nebo snad takoví lide už vymřeli?

Takže to dopadlo tak, že jsem si ty fotky musela upravit sama. Neboť neupravené byly mnohem hezčí než s její úpravou, takže jsem je pouze hodila do jejich původní formy. Fotky upravené byly totiž uplně stáhlé ze své barvy, zěsvětlené samozřejmě, protože jsme fotily asi už moc pozdě a tak je chtěla trochu prosvětlit, což mělo za následek například i úplně otřesnou barvu našich vlasů. Škoda mi taky přišla, že tak hezkou krajinu kterou jsme vybírali né zrovna krátce celou v pozadí rozmazala u každé fotky nebo to asi celé zaostřila jen na nás, nevím. Tohle se tak asi dělává abychom byli co nejvíc v popředí.

Já jsem jí to zaplatila a fotky si teda upravila, ona mě následně osočila z toho, že jsem jí je ukradla nebo co a že se tohle nesmí a ať ty její fotky stáhnu ze svého profilu. Takže jsem měla sice fotky, ale mohla jsem si s nimi vytřít leda tak zadek...Nesměla jsem je teda nikam použít, dělat si s nimi co já uznám za vhodné, mohla jsem s nimi jen to s čím souhlasila ona.

Jednoduše jsem se jí na to vybodla, kdyby neměla blbé kecy, řeknu jí to a poprosím o normální úpravu, jenže když měla problém už s tím, upravit mi vlasy, těžko by mi upravila ještě něco...Nakonec se mi fotky po mojí úpravě moc líbily a já byla konečně spokojená, akurát mě teda mrzelo, že jsem si je nemohla dát na FB třebas jako úvodní fotku aby mi tam furt nevypisovala bůh ví co. By mě třebas zajímalo, jak u takovýchto služeb funguje reklamace. Zda je vůbec možná a jak se provádí, nicméně vše bylo domluvené pouze přes messenger, neměli jsme mezi sebou žádnou smlouvu, takže si asi obě můžeme dělat co chceme.

Přála jsem si mít i jednu fotku samostatnou, pouze já sólo. Na těch fotkách jsem vypada tak příšerně, že jsem si z nich nevybrala ani jednu. Avšak ona se mě ještě honem rychle stihla zeptat jestli může jednu z mých krásných sólo fotek použít opět na svůj web pro svou reklamu. Řekla jsem ano, však proč ne, aspoň uvidím ten rozdíl... Rozdíl to byl teda šílený, kdyby mi takhle urpavila všechny fotky, beru je všema deseti! A přítelovi? tomu to tam podle mě slušelo snad všude...Ten mě maximálně překvapil se svým pózováním, nestydlivostí a tím jak se do toho vložil po hlavě, jak ho to bavilo a jak mu to neskutečným způsobem šlo. Mnohem lépe než mě. A to jsem si myslela, že to bude naopak, když je to mužskej, ale on by mohl z fleku dělat modelaSmějící se Chválila ho dokonce i fotografka.

Jinak líčení jsem si dělala sama, nabízela mi možnost vizážistky, ale já sama bych jí chtěla být takže k tomuto druhého naštěstí nepotřebuji. Líčení mi bylo pochváleno, tak jsem to snad nijak nezkazilaUsmívající se


Zde jsou fotky. Pro porovnání vám přikládám i jednu z její úpravy, jedná se o tu světlejší foto, která je níže uvedená dvakrát:












Dáma je krásná, protože se tak cítí, holčičce k tomu nepomůžou ani šminky a hadry

3. března 2018 v 16:56 | Dominika |  Názory


Pojďme se společně zamyslet nad tím, proč dáma je krásná, protože se tak cítí a holčičce k tomu nepomůžou ani šminky a hadry.

Než se z dívky stane žena, nějakou dobu to trvá. Některým to trvá dodnes a mnohým z nich se to nepovede ani za celý jejich dosavadní život. Co vlastně dělá ženu ženou? Jsou to právě ony výše zmiňované kosmetické přípravky, nejnovější trendy v oblečení, nebo spíš skutečnost, že každý měsíc žena menstruuje a díky tomu může zplodit nový život? Asi se spolu nebudeme přít o tom, že každá žena je jiná, výjimečná a originální a od toho bych se také odpíchla. Protože to jako vždycky znamená: "kolik lidí, tolik chuťí".

Proč tedy jedna žena nepotřebuje žádný make-up, haldy oblečení ve skříni a vyhlazovací krémy a i přesto všechno v životě září, tak že si toho všimne snad každý, kdo projde kolem? A proč druhá ženština nemůže vyjít ven nenalíčená a nevyfintěná ani s odpadkovým košem, tuhle za roh? Stalo by se jí snad něco? No, fyzicky asi ne, ale vnitřně by se mohla cítit zraněná. Možná proto, že bez kosmetiky na obličeji si před druhými připadá až moc odhalená a obnažená.

Kde se v ní ten pocit, ale bere? Není škoda, že jeden člověk si dovolí vyjít ven, jak se mu zrovna zachce a druhý má pocit, že si to nemůže ani dovolit? Nemyslíte si, že za to tak trochu může i tlak mediální společnosti? Všude samá reklama na vyzáblé, vyšperkované, vyretušované, modelíny, zatímco my se cítíme, tak hrozně "obyčejně" s nějakým tím tukouškem navíc, kolem pupku.

Já za sebe tedy nemusím ani jeden extrém. Dávám přednost zlaté střední cestě s hlavním důrazem na to: "být sama sebou", což může u každé ženy znamenat, něco zcela jiného. Jsou případy žen, kterým náramně sedne vždy upravený, ležérní a uhlazený styl. Prostě se to k nim hodí a tento druh oblečení jim skvěle sedne. Proto je pro některé potom možná i velikým šokem a překvapením vidět tento druh ženského pokolení "nepřipravený" ve svém obvyklém kostýmku. Ale nechme jim na doma taky ty tepláky, ať se čas od času cítí pohodlněji.

Pamatuji si, že jsem v dospívání měla dvě kamarádky, které stále jen kopírovaly oblečení druhých. Neměly žádný styl, který by jim byl vlastní, pouze napodobovaly ostatní. A dost často až do úplných detailů, kdy jste skoro nerozeznaly, kdo je kdo.

Zatímco já jsem si jela svoje už od malička. Už jako 2letá jsem se před každou procházkou narvala do jednoho a toho samého bílého svetříku, který mi mamka ušila a jenž zdobily velké barevné puntíky. Bez něj jsem prostě nedala ani ránu. Stejně tak jsem na sebe od malička navlékala všechny maminčiny korále a po bytě pochodovala v jejích střevících. Nesmírně ráda jsem druhým lidem, když přišly na návštěvu, česala vlasy a všemožně je upravovala a tohle se mě drží dodnes, taková já jsem pořád. Někdo by možná namítl, že je to dětinské, nicméně stále miluji syté, výrazné, barvy. Tím pádem vás asi moc nepřekvapí, když vám řeknu, že můj šatník dnes obývá podobný svetr jako v dětství. Je v tom troška nostalgie, ale oblíbenost tohoto kousku se mi prostě vryla silně pod kůži.

Může to u mě díky tomuto vypadat jako, že jsem ještě nedospěla, nevyrostla a že se ze mě nestala dáma. V některých věcech je to možné a i docela dost pravděpodobné, nicméně právě v dětství hledejme odpovědi na to, co nás to vlastně BAVÍ, co jsme vždycky chtěli DĚLAT, kým jsme chtěli BÝT, kdo nás to tolik okouzlil svou "duší" že nám předal ty nejlepší myšlenky a nápady do dospělosti. A upřímně se samy sebe zeptejme, jestli jsme pro sebe skutečně tou vysněnou, dámou jakou jsme vždycky chtěli být. Jsme samy sobě stále stejně věrní jako v dětství? Protože tyto odpovědi nám o nás samých řeknou docela dost. Mně vzpomínka na můj "barevný svetřík" naopak úspěšně vrátila k sobě samé, proto věřím, že i vy máte podobný "svetřík" z dětství, který vám pomůže si rozpomenout, kdo vlastně JSTE.

Samozřejmě že situace, ve kterých se dívky mají potřebu srovnávat, souvisí s dospíváním a hledáním sebe sama. Horší však je když už dospělá žena, stále neví, co jí sluší, nesluší a co se jí vlastně líbí a nelíbí. Co pasuje a nepasuje přímo na její postavu a stále se šije do věcí, které s ní a její osobností vůbec nekorespondují. Přitom všichni kolem to vědí a vidí, jen ona sama, stále ne a ne si to přiznat.

Určitě bych chtěla zmínit, že důležitější než to jak vypadáme, je samozřejmě to, jak se cítíme. A to je také důvod toho, proč dáma je skutečnou dámou a holčička k ní má ještě celkem daleko.

Holčička se totiž teprve hledá, nezná ještě svou vlastní cenu a sebe-hodnotu. Zkouší, objevuje, experimentuje a někdy se chová afektovaně, hraje různé role na všechny strany a její sebeúcta v mnohých situacích značně kolísá a pokulhává. Dost často u holčičky dochází vzhledem k make-upu či image k přeplácanosti a výsledný dojem působí spíš jako stará - mladá, než nějak vkusně a na úrovni. Holčička se totiž snaží veškeré své nedostatky zakrýt a klidně si do podprsenky vloží vycpávky, jen aby to vypadalo, že má o číslo větší prsa než ve skutečnosti. Stydí se za své nedokonalosti a nedostatky. Odmítá je, nepřijímá a vzpouzí se jim.

Dáma je podle mě naopak někdo, kdo velmi dobře zná svou vlastní cenu, respektuje sebe sama a své tělo takové jaké je. Umí se nosit, je sama sebou a nemá potřebu se na něco, popřípadě na někoho, hrát. Ví, totiž co jí sluší a nedělá si vrásky z toho, že jiné to může slušet víc než jí. Dokáže vystihnout a podtrhnout své přednosti a zároveň nenápadně skrýt, nebo aspoň jemně odpoutat pozornost od svých nedostatků jak kosmetikou, oblečením tak svým okouzlujícím šarmem, kterým všechny své nedostatky spolehlivě zničí. Dáma si je vědoma toho, že nikdo není dokonalý a že každý má svá pro a proti a tak to i vše bere a přijímá.

Mám pocit, že bych vám měla sdělit ještě jednu důležitou, a z mého úhlu pohledu celkem zásadní věc. A tou jest, že někdy se nám může zdát a jevit jako kdyby dáma vůbec nebyla dámou a holčička holčičkou. Nenechme se proto na první pohled zmást. Nás žen totiž existují různé typy a druhy, které bych s dovolením, rozdělila do 4 výraznějších skupin, ve kterých se můžete a nemusíte vidět.

Alternativní bio žena - často na sebe nechce patlat vůbec žádnou chemii, nejlíp ani žádnou kosmetiku, vždyť takhle přírodní je stejně nejhezčí. Možná si myje vlasy moukou nebo je jenom spláchne levitovanou vodou. Její oblečení připomíná spíš hyppies dobu než současnost a jinou látku než bavlnu na sebe prostě nenavlíkne. Takže jí na nějakých společenských událostech uvidíte jen zřídkakdy. A že občas někomu její pot zasmrádne pod nosem? No a? Potit se je přeci přirozené!

Přefintěná nanynka - Její obličej zdobí značná vrstva paštiky. Každou příležitost, která se jí naskytne, využije pro to, aby si přepudrovala nosík a přetřela už tak dost silnou vrstvu rtěnky přes okraj svých rtů, aby je zvětšila o další číslo. Za všech okolností musí mít podpatky i tam, kde se to vůbec nehodí. Bez nich se totiž cítí jako žirafa bez krku a její oči zdobí dlouhatánské, muší nohy, s kterými kmitá nahoru a dolu aby na sebe upoutala co největší pozornost všech chlapů ve své přítomnosti.

Všehochuť žena - Sem můžeme přiřadit dámy, jež nosí tak nějak všechno a módu celkově vůbec neřeší, protože pro ni nemají mnoho estetického citu. Od každého rožku mají trošku, každý kousek dobrý, zelené tričko spolu s růžovými kalhotami, proč ne. Celkově jsou chaotické, zapomnětlivé a mnohdy nevědí, co kam daly. Sportovní bunda viděná spolu se střevíci, nebývá žádnou výjimkou. Můžeme vidět také například kreace s luxusní kabelkou a mikinou od Vietnamců nebo podobné zajímavé lahůdky, na kterých si jistě smlsnou svou porci kritiky zejména stylisti a módní guru.

Usedlá, nudná, konzerva - Nosí stále to samé, nic moc na sobě nikdy nezmění, i přesto že už tak po 10té tu možnost dostala. Nikdo ji ničím nijak neinspiruje a nemotivuje ke změnám, jelikož sama postrádá jakoukoliv nápaditost a kreativitu. Šedé a fádní oblečení bez vlastního nápadu ji není cizí, spíš se v tom cítí naopak jistě a bezpečně a jakoukoliv větší změnu, považuje za život nebezpečný výstup ze své komfortní zóny.

Je nutné říci, že veškeré typy jsou naprosto v pořádku, pokud vycházejí z naší vlastní přirozenosti a podstaty. Jenže mnohdy zjišťuji, že to jsou pouze naučené vzorce, zvyky, zlozvyky, masky a přetvářky, které nám z různých důvodů v něčem vyhovují, proto se jich nechceme nebo nejsme ochotni vzdát a tak radši dál hrajeme role, které nám vůbec nepřísluší. Všichni však mají jedno společné - jsou něčím vnitřně zraněni.

Je fajn být přírodní ženou, ale všechno bychom měli brát s mírou a zbytečně nic nepřehánět. O to víc, pokud žijeme přesvědčení někoho jiného, nikoliv naše vlastní. Je nutné, aby veškerá přesvědčení sloužila především nám, pokud nám něco neslouží, nemůžeme se v tom posléze cítit dobře.

Čili jestli nepoužíváte žádnou chemii jen kvůli tomu, že jste si to přečetli v nějakém článku, knize, nebo jste se to dozvěděli na nějaké přednášce, kde vám do hlavy vlévaly, že je to to jediné dobré a nejlepší, či proto, že to tak dělá kamarádka, asi to nebude zrovna to pravé ořechové. Toto není čistý záměr. Takový záměr vás může také nutit do toho, abyste k počínání (nepoužívat žádnou chemii) nabádali i ostatní, či je za porušení, následně odsuzovali. To proto, abyste se v tom necítily až tak samy a někoho tak přilákali na svou stranu.

Navíc když už jsme u té chemie, bio ženy se už na tu chemii v podobě líčidel stejně vymlouvat nemohou. Dneska už je všude spoustu e-shopu a kamenných obchodů, kde se prodává kvalitní, právě i ta přírodní kosmetika.

Mou přirozeností například je, kdybych na to měla ty možnosti, jak finanční, prostorové tak příležitosti k tomu, nosit každý den jiný styl oblečení. Není mi cizí ani jeden, líbí se mi všechny a také se ve všech až na "společenský" cítím velmi dobře a příjemně a není pro mě žádnou výjimkou, že spolu s tím jak se mění má životní období a etapy, měním i svůj vlastní šatník, jeho barvy a styly.

Souvislost s tím, že jsme pořád holčičkami a nedovolíme si dospět do dam, má tedy dost často náš vnitřní komplex méněcennosti, jež stojí třebas za tím, proč nevyjdeme nenalíčené a neupravené pro kus salámu, ani vedle do sámošky. V takovém případě nám ve své podstatě opravdu nepomohou ani ty šminky, pouze za ně svůj komplex schováme před ostatními, nikoliv však před sebou samým.

Nicméně někdy i druhý extrém poukazuje na tentýž tábor. Když je ženě úplně jedno, jak vlastně vypadá a působí, překypovat sebevědomím a sebeláskou tato žena určitě nebude. Neboť jak se říká: "jak navenek tak uvnitř" a "jak nahoře, tak i dole". Častokrát totiž náš vzhled a to jak o sebe dbáme, staráme se a pečujeme, odráží vlastně náš vnitřek a jeho stav.
Ptáte se mě tedy, jak se z holčičky dostat k dámě? Budujte své sebevědomí, mějte se rádi takové, jaké jste. Najděte si čas a chvilku pro sebe samé. Zrelaxujte, odpočiňte, vypněte a občas si přečtěte dobrou knihu, vypijte kávu s kamarádkou, zajděte na kosmetiku, nebo si udělejte radost v podobě nového kousku v šatníku.

A vy mi zase na oplátku řekněte, jak to vnímáte u mužů. Dají se v něčem také rozdělit na chlapečky a muže? A v čem konkrétně je u vás muž skutečným mužem a kdy je pro vás naopak pouze chlapečkem?